Co čekat od kapely, která se pojmenovala Taken, čímž si zajistila automatické odsunutí internetovým vyhledávačem daleko za stejnojmenné filmy s Liamem Neesonem? Důvěru nevzbuzuje ani nijaký motiv na obalu desky, který se nápadně podobá (stejně bídnému) ztvárnění na poslední řadovce Amíků Theocracy. Na coveru navíc chybí název díla, čímž si asi má posluchač odvodit skutečnost, že jde o eponymní nahrávku. No a nakonec zde máme zemi původu, kterou je Španělsko, jež světu mnoho kvalitních powermetalových spolků zpívajících v angličtině (!) nedalo. A přesto se stal malý zázrak, neboť prvotina této party znamená jeden z nejšťavnatějších rychlo-melodických příspěvků tohoto roku.
Dobře působil už videoklip ke skladbě „Wormy Brains“, který předcházel vydání desky a jenž kromě výborné hudby nabídl také ne úplně trapný doprovodný obsah, což je věc u power metalu téměř nevídaná. Poslech alba „Taken“ následně dosvědčil, že nešlo o ojediněle nápaditou píseň, ale že chytlavostí je ve větší či menší míře nadopován každý z jedenácti debutových songů. Jak již bylo naznačeno, zásadní důraz je kladen na rychlost a melodie, jež jdou notu v notě s houževnatými klávesovými rejstříky (s občasným průnikem do orchestrální množiny) a samozřejmě vysoko posazené vokály. Zpěvák David Arredondo patří mezi schopné zástupce pěveckého řemesla (výrazově připomíná svého jmenovce Davida Baßina z německých Victorius), potřeboval by však ještě vybrousit techniku, občas (naštěstí ne často) mu některá z frází lehce ujede. Stane se tak např. v songu „The Last Deadly Deeds“, jenž zároveň patří mezi položky, snažící se v pozvolném tempu rozvířit náladovou variabilitu díla. Daří se to ale pouze částečně a tato píseň (podobně jako obsahově shodný kus „Distant Shores“) - přestože nepostrádá několik dobrých míst - spíše zbytečně natahuje celkovou stopáž alba na dlouhých šedesát pět minut.
A to je trochu problém, neboť obě skladby zároveň předcházejí závěrečnému opusu „The Slaughter Of The Last Cursed“, který je další rozmáchlou kompozicí, nutno však dodat, že v jejím případě se již daří jedenáctiminutový obsah naplnit dostatečně atraktivní náplní s několika hymnicky působivými motivy a silnou vnitřní gradací. Stačilo tedy málo, vynechat některou z „baladicky“ táhlých položek a bylo ještě veseleji. Většina alba totiž baví měrou neslýchanou, a to zejména v momentech, kdy Španělé zavelí ke spídovému útoku. Tím prosviští úvodní trio písní („Tales Of Glory“, „Modern Messiah“ a již zmíněná „Wormy Brains“), v nichž nechybí silně návykové vyhrávky, žánrově neodolatelná sóla, vrstvená stavba s příjemně hyperaktivními klávesami (o jejichž obsluhu se starají rovnou dva členové) a samozřejmě „nasládle“ vstřícné vokální linky, ze kterých je nutné vyzdvihnout refrén druhé jmenované skladby.
V paměti se snadno zabydlí také chorusy písní „On The Road Again“ a „Under The Skies Of Asia“, což je další strhující zástupce oslavně vzletného power-speedu. V řadě skladeb je rovněž pozoruhodná závěrečná gradace, která znamená nečekanou nástavbu k základní ose daných songů. Méně pochvalně naopak vyznívá sound, jehož lehká roztříštěnost ubírá z výsledného hodnocení půl bodu. I tak je ale na místě velké nadšení a radost nad výborným zástupcem inkriminovaného subžánru, u kterého menší podíl osobitosti plně vynahrazuje nasazení a vášeň hudebníků (nejednou jsem si při poslechu vzpomněl na první alba Dreamtale nebo Celesty). Velmi milé překvapení, tím je pro mě debutové album kapely Taken!
|
