„Oslovilo mě několik špičkových autorů s tím, že jsem ikona a že mě s moderním rockovým repertoárem můžou dostat mezi masy. Řekl jsem OK, pojďme do toho,“ řekl novinářům Dee Snider, zpěvák legendárních Twisted Sister, před vydáním své řadovky. Návdavkem přidal, že oněmi špičkovými autory jsou spolupracovníci Kanye West či Katy Perry a jeho kapelu teď tvoří hráči z doprovodné kapely Pink. Staromilec začal hned nadávat a mumlat něco o zradě ideálů (jakých?), jiný začal tušit, že by se mohlo jednat o něco velkého. Sám Snider se netajil tím, že deska bude mít hodně mainstreamový nádech a že ji budou fanoušci Twisted Sister pravděpodobně nenávidět.
Jak to tedy s „We Are The Ones“ je doopravdy? Přestože album obsahuje akustickou verzi slavné „We`re Not Gonna Take It“, nemá s Twisted Sister kromě Sniderova hlasu vůbec nic společného. A především s heavymetalovými začátky kapely. Pokud tedy někdo čeká, že Sniderova sólovka je v podstatě další album Twisted Sister, bude hrubě zklamán a vůbec se po desce nemusí nikterak pídit, protože by pro něj byla ztráta času. Když se ale přenesete přes fakt, že nedostáváte novou desku Twisted Sister, je „We Are The Ones“ mnohem zajímavější, barvitější…
Ano, hned od titulní skladby, která celou desku otevírá, Snider nezastírá fakt, že se jedná o mainstreamově rockové album, které je možná současnější než je zdrávo, a tak se mu rozhodně nedá vytknout, že by trčelo v osmdesátých letech. Deska je to skutečně soudobá. To je její veliké pozitivum. Na druhou stranu je album méně uvěřitelné, protože z něj čiší každým coulem, že je psané na kšeft, že neobsahuje žádnou „umělcovu zvpověď“, což bylo vždycky na rocku hodně cenné a v podstatě jej to odlišovalo o středního proudu. Člověk se měl s čím ztotožnit. To tady není, ovšem místo toho si posluchač užije opravdu dobrých skladeb, které zdobí stále velice silný a charismatický Sniderův hlas.
„Ta deska bude ležet někde mezi Foo Fighters, Imagine Dragons a 30 Seconds To Mars.“ Tak ji Snider popsal ještě před vydáním a ušetřil tím recenzentům mnoho práce s přirovnáváním, protože tohle je naprosto trefné. Album se rozjíždí rockovějším směrem s titulní věcí a dvojkou „Over Again“, ale s „Rule The World“ směřuje už hodně ke střednímu proudu, aby ještě předtím v „Close To You““ Snider přivodil první šok, když kytary zní skoro jako z dílny Marilyna Mansona a to dokonce z období „Antichrist Superstar“ (především to zmasakrované sólo).
„We`re Not Gonna Take It“ v akustickém podání zní tak nějak očekávatelně, zde se ani moc neměnilo, především v pěveckých rejstřících, což je určitě dobře, protože na takové skladby se ani po letech nesahá. Starého fanouška by mohla potěšit ještě zpěvná „Crazy For Nothing“, ovšem další šoky budou následovat. Taková „Believe“ by možná byla moc radio friendly i pro Bon Jovi a coververze od Nine Inch Nails „Head Like A Hole“, kdy se Snider dostává do světa tvrdého industriálu, bude už pro nejednoho posluchače hodně přes čáru. Stejně jako „Superhero“, což není nic jiného než rádiový pop, jako vystřižený z playlistu Evropy 2, stejně tak jako závěrečná „So What“, kde je ale kladen důraz na nejsilnější zbraň desky, tedy na Sniderův hlas.
Takže co s „We Are The Ones“, pochválit nebo nepochválit? Samozřejmě… pochválit. I když by bylo možné albu vyčíst, že se jedná o umělý produkt (což ale nikdo nezastírá), neexistuje snad žádná jiná osobnost rock/metalové scény osmdesátých let, která by se do podobného projektu pustila. Snider má odvahu až na půdu a to se hodně cení. A to, že vydal takovou sólovku, jakou „We Are Ones“ je, místo toho, aby přišel s novou deskou Twisted Sister, tento fakt jen dokazuje. Na druhou stranu, co v roce 2016 s deskou Twisted Sister, zajímala by ještě vůbec někoho? Proto je tento Sniderův tah velice dobrý.
|
