Jestliže dosud se na The Answer ze Severního Irska nahlíželo jako na ty, kteří ctí tradice velkých hardrockových legend jako Deep Purple, Thin Lizzy nebo Led Zeppelin, je tomu od této chvíle jinak. Ne, že by se The Answer stylově změnili, to rozhodně ne, nestal se z nich metalcore, crossover nebo pop rock, ale přece jen posun od poslední desky „Raise A Little Hell“ je na novince „Solas“ obrovský. Dosud jako by se kapela vezla na vlně retra a mohla být házena do jednoho pytle s Wolfmother, Scorpion Child a dalšími. Úspěch v minulé desetiletce, korunovaný společným turné s AC/DC rozhodně ukazoval potenciál, ale kapela jako kdyby nemohla vystoupit ze stínu zmíněných velkých jmen a pořád se o nich hovořilo jen jako o vzorných uctívačích legend, než jako o nositelích tradice.
Ani loňská „Raise A Little Hell“ nebyla nijak zvláště vzrušující deska. V drážkách se sice ukrýval solidní hard rock na bytelném bluesovém fundamentu, ovšem stále tam chyběla jiskra a přidaná hodnota, která by kapelu vynesla o úroveň výše. Ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se tak v budoucnu mělo stát. Jenže dnes není rok 2015 a na trhu je už novinka „Solas“. A bez zbytečných řečí si můžeme říct, že právě ona může The Answer pomoci v jejich průlomu do první rockové ligy, kdy se v budoucnu bude jejich název vyslovovat jedním dechem právě s Deep Purple, Thin Lizzy, Rainbow či Uriah Heep.
The Answer na to v případě jejich nové desky šli totiž velice chytře. Co naplat, že je staří pardálové na koncertech poplácávali po zádech s tím, že by konečně mohli zahrát něco i od AC/DC, když s nimi jeli turné, jejich hudba stále stála ve stínu velikánů. Na „Solas“ se ale změnil kompoziční přístup, změnily se aranže, udělala se drobná stylová korektura. The Answer se najednou rozzářili do plné krásy, když do své hudby vetkli (jako to kdysi udělal Gary Moore) irské lidové tradice, nasamplované tisícihlavé sbory a neskutečnou atmosféru drsné ostrovní přírody.
Díky tomu je „Solas“ kolosální dílo. Hned od titulní skladby, která celou desku otevírá, je jasné, že tentokrát udeřila tahle čtveřice hřebík přímo na hlavičku. Zůstaly zachovány zemité hardrockové či bluesrockové riffy, ale přibyla obrovská majestátnost a epičnost, která dostupuje vrcholu hned v druhé „Beautiful World“, kdy neuvěřitelně vzletný styl podporují mohutné vícehlasy, které snad nebyly v takových aranžích ke slyšení od defleppardovské „Hysterie“. Velice zajímavou je také hra s akustickými nástroji, které podbarvují každou skladbu, čímž dávají opět vyniknout nastupujícím hromovým riffům.
Z dalších zajímavých momentů lze vypíchnout úvod z „Being Begotten“, který ve své prvotní fázi evokuje „The End“ od The Doors, aby se pak rozrostl v temnou kompozici, jakousi kytarovou stínohru na pozadí emotivního projevu Cormaca Neesona. Povedly se i balady, tentokrát „In This Land“ a závěrečná „Tunnel“, kdy především druhá jmenovaná má v sobě uvolněnou atmosféru a svým směřováním cílí až někam k folk rocku.
Když si tedy dáte všechno tohle dohromady, máte tu parádní desku. Možná tu nejlepší a nejzajímavější, jaká letos vyšla. The Answer prostě rozkvetli do netušené krásy a jejich možnosti jsou v současné době nevídané. Zapomeňte na všechno, co vydali předtím. Tady je ta jejich pravá podstata a možná i jedna z cest pro rockovou hudbu do budoucnosti.
|
