Kdo by si někdy koncem osmdesátých let vsadil na budoucnost Glenna Hughese a na to, že bude na scéně působit ještě v roce 2016, musel by být vyložený blázen. Tehdy totální troska, alkoholik a feťák, který nebyl schopný ani vynést do popelnice odpadkový koš a od kterého, poté co jej poslal ke všem čertům i kumpán z nejvěrnějších Tony Iommi, dala prakticky celá scéna ruce pryč. Jenže Hughes je bojovník, se svými závislostmi se popral, natočil pěknou řádku alb a činný je i v současnosti. Ba co víc, on sám (vedle něho snad už jen Rob Halford) je stále v takové síle, jako v dobách své největší slávy. V případě Hughese totiž platí, že časem zraje jako víno. Jako ten nejlepší ročník…
Novinka „Resonate“ je studiovým albem, vydaným po dlouhých osmi letech. To ovšem neznamená, že by Hughes tu dobu zahálel. Rozjel dvě superskupiny, California Breed a Black Country Communion, přičemž především druhá jmenovaná slavila nemalé úspěchy a s jejím pokračováním se počítá na příští rok, pokračoval i v projektu Voodoo Hill, v neposlední řadě asistoval u různých projektů a s Davidem Coverdalem si čas od času zavzpomínal na jejich společné pčinkování v Deep Purple. Prostě renesanční člověk.
Když se můžeme podívat na výčet jeho projektů, člověka napadne jeden jmenovatel a to je kvalita. Proto se i od „Resonate“ očekával hard rock prvotřídní kvality. Pryč jsou totiž doby, kdy Hughes ujížděl na funky a soulu a do světa vykřikoval, že ho mnohem více těší, když si na něho při sestavování soupisky hostů pro své album „Kiss Me On My Ego“ vzpomněli pražští funkeři Monkey Business než kdyby to byl kdokoliv z těch, kteří obdivují jeho tvrděrockovou éru. Blbost. Hughes je už dnes opět poctivým rockerem a proto tak zní i „Resonate“. Tvrdě, rockově, s bluesovými kořeny a jasným nádechem sedmdesátých let.
Jistěže Hughes nenatočil žádné zaprděné retro, kde by se opájel nad dobou, kdy působil v Deep Purple. To by nebylo ani třeba a navíc už několikrát přiznal, že vinou různých nakopávadel a hektolitrů chlastu si z toho pamatuje pramálo. „Resonate“ zní moderně, jak se na desku vydanou v roce 2016 sluší a patří. Možná, že místy staré fandy Hughes vyděsí, když ve „Flow“ vytáhne chladný, kladivový riff, který by mohl slušet i takovým Fear Factory, ale tady je třeba ocenit jeho snahu neustrnout na místě a nepředkládat posluchačům jen to, o čem si myslí, že by chtěli slyšet. Právě tato schopnost Hughese odděluje jak od řady svých souputníků ze sedmdesátých let, tak především od současné hardrockové garnitury, leckdy i o dvě generace mladší, která se právě k těm kořenům obrací. Kdežto Hughes hledí dopředu.
Na „Resonate“ se samozřejmě najdou klasictější kousky, posluchače potěší hned pilotní singl „Heavy“ (s hostujícím bubeníkem Chadem Smithem z Red Hot Chili Peppers), který vlastně dokonale představí celou desku. Ta staví na jasných hardrockových základech, tak jak je sám Hughes pomáhal definovat na úsvitu tohoto stylu, ale přidává po špetkách blues („Let It Shine“ nebo čarokrásná „When I Fall“), trochu kytarového lomozu (zmíněná „Flow“ nebo „God Of Money“) či názvuků experimentálního funky („Landmines“). Právě tyhle aspekty dodávají albu na pestrosti, na kterou si ostatně Hughes vždy tolik potrpěl.
S touto deskou budou rozhodně staří příznivci spokojeni. A co je nejdůležitější, tak nejen oni. Dokáže totiž uspokojit i mladší generaci, která se k Hughesově jménu dostala například přes Black Country Communion (díky kytaristovi Joe Bonamassovi). Hughes totiž dokáže ještě nové příznivce hledat a to aniž by ztrácel ty staré. Skutečně hodnotná deska velkého umělce.
|
