Rok veteránů? Je to možná trochu dvojsečné. Přece jen po všech možných trendových vlnách je dnes doba, kdy ti, kteří hýbali s metalovou scénou před dvaceti – třiceti lety, mohou dělat bez nějakých experimentů muziku, se kterou se proslavili, aniž by to působilo zpátečnicky a zaprděně. A je vlastně i docela povedené, že dva zástupci starší generace naplánovali vydání svých alb na jeden den a oběma se podařilo své staroškolské postupy navléct do tak svěžího kabátu, že člověk prostě musí smeknout. A ti starší z dvojice Hammerfall – Pretty Maids to udělali ještě o žibíček dokonaleji.
Přece jen, když spolu hrajete už více než třicet let, musí to být někde znát. Ústřední dvojice zpěvák Ronnie Atkins – kytarista Ken Hammer je samozřejmě dominantním článkem kapely i na aktuálním albu „Kingmaker“. O Ronniem Atkinsovi lze jen těžko tvrdit, že je album od alba lepší, tak jako je u něj zvykem, předvádí opět naprosto bravurní výkon, jeho práce s hlasem je fascinující, velmi obratná a jeho výrazové prostředky velice bohaté, čehož samozřejmě Pretty Maids vydatně využívají. Hammerova sóla znějí nesmírně lehce a přitom propracovaně, riffy řežou a Ken je schopen svojí kytarou dát skladbám šťávu a tvar. Pretty Maids však získávají body i tím, jak dynamicky, mladě a až agresivně působí jejich (vlastně již taky nějaký ten pátek prověřená) rytmika. Samozřejmě že tomuto výrazu velmi pomáhá sytě průrazný výborný zvuk. Snad jen klávesák a čerstvá krev Chris Laney (který se nahrávání alba ještě neúčastnil, to zastal hostující Kim Olesen) nemá tolik prostoru a klávesy jsou jen příjemným kořením, nikoliv nějakým zásadním hybatelem děje.
Všech jedenáct skladeb, které Pretty Maids aktuálně představují, snese velmi přísná měřítka. Nejvíc pak bodují ty, ve kterých služebné s lehkostí mění v průběhu tvář. Jak houževnatě zní divoká „King Of The Right Now And Here“, aby se následně zhoupla do melodičnosti, nazdobené propracovanými detaily a vyústila do živelně vyhroceného sóla. Jak typicky chytlavá je melodie titulní skladby, podepřená brutálně dunící rytmikou a Atkinsonovými hlasivkami, vyšponovanými až na hranu možností. Jak emotivně zní do košatosti se rozvíjející posmutnělá „Last Beauty On Earth“. Jak dramaticky zní vláčný úvod „Civilized Monsters“, který nevyhnutelně spěje k brutální explozi, která následně nabídne výbušnou agresivitu a jedovatě melodickou říznost. Excelentní představení, které oproti novince výše zmíněných konkurenčních veteránů má bod navíc za to, že si zpravidla nemůžete být úplně jisti tím, kam (při zachování typických postupů) na nejbližším rozcestí Pretty Maids zahnou a jak kterou zákrutu proříznou.
Samozřejmě, nabízí se otřepaná fráze o zrajícím vínu. Anebo jisté pisálkovské zacyklení, kdy bych si mohl beze zbytku vypůjčit z předchozích recenzí závěrečná slova o excelentní formě kapely, výborných nápadech autorů, nebetyčném nadhledu a dokonale zužitkovaných zkušenostech. Nejenže album „Kingmaker“ přináší jeden z nejpůsobivějších obalů, který kdy Pretty Maids nabídli, ona je to taky nejpovedenější deska z těch, jejichž letopočet v diskografii Pretty Maids začíná číslicí 2.
|
