Na některé kapely nelze zapomenou leta letoucí, i když zrovna nic nevydávají nebo ani nekoncertují. Jednou z takových jsou norští Madder Mortem, na jejichž novou nahrávku jsme museli čekat sedm let. Skupina měla přichystané album už před čtyřmi lety, jenže odchod kytaristy Patricka Scantleburyho, který měl velký podíl na skládání nových písní, zapříčinil, že kapela musela začít znovu a hledat i nového člena. Tím se stal Richard Wikstrand a konečně se mohli Madder Mortem posunout dál.
„Red In Tooth And Claw“ je název jejich šestého alba a jako by se už od začátku do vás chtěla kapela řádně zakousnout. Úvodní „Blood And Sand“ vystartuje s pořádně dravými riffy a skladba je napěchována vším, co dělá Madder Mortem tak jedinečnou kapelou. Hudba je drsná, ale umí pohladit. Zpěvačka Agnete zpívá zlehka a její barva hlasu je nesmírně příjemná, avšak vzápětí křičí a její projev zní expresivně. Refrén je melodický a hitový. Následují dokonce až orientální melodie a závěr skladby se převalí do emotivního kabátu, kdy je rytmika zase důraznější, stejně tak riffování a Agnete si může vyřvat hlasivky. Těžko definovat jejich žánr, jestli jako progresivní metal nebo avantgardní, nicméně tuhle kapelu si s nikým nespletete.
Skladba jako je „If I Cloud“ se vám vypálí přímo do srdce. Naprosto báječné kytary, emotivnost a vypjatost refrénu, kde se k Agnete přidává i její bratr a kytarista BP, který na nové desce dostal o něco více prostoru než v minulosti. Sloky samotné jsou až něžné a připomenou to, co kapela předváděla na minulém albu „Eight Ways“. V závěru skladba opět kulminuje a dramatičnost sílí. Schopnost vygradovat píseň je Madder zcela vlastní a je jedním z poznávacích znaků kapely. Často se vám při jejich poslechu stane, že skladba, která v úvodu zní tak nějak obyčejně nebo nevýrazně, vás na konci totálně odpraví.
To se stane i při trochu překvapivé „Fallow Season“, která zní téměř čistě hard rockově. Jenže v závěru skladba opět nabere sílu a doslova exploduje energií. Oni Madder Mortem jsou výteční muzikanti a na tomto albu jsou především kytary absolutně lahůdkové, ale kapelu dělá přeci jen něco jiného. Je to hlas. Ať už jsou skladby sebevíc dobře napsané, pozornost na sebe strhává Agnete. Tahle paní má v hrdle diamanty. Její hlas je jasně rozpoznatelný mezi tisíci a hlavně dokáže přenášet opravdové emoce. Agnete umí být jazzová, swingová, rocková nebo i takřka šíleně řvát, až vám budou praskat bubínky. Její expresivní projev je jedinečný a patří k ozdobám metalové scény.
V rámci své tvorby se Madder Mortem nepustili do žádných extrémních inovací, spíše jsou tentokrát kousavější než na „Eight Ways“ a i přes svou „svébytnost“ u nich naleznete spoustu chytlavých momentů. Kapela si jede to své, ale ani na chvilku nenudí. V polovině desky zpomalí v téměř doom metalové „All The Giants Are Dead“ a naopak překvapí svižnou „Parasites“, ve které zazní dokonce blast beaty a trocha death metalu. Nejzajímavější je pak „Pitfalls“, kterou otevře Agnetin řev, aby se pak ukázala pro změnu přívětivější tvář kapely. Skladba je stejně jako celá tvorba Madder Mortem, plná kontrastů a pestrých hudebních výrazů a jako taková dle mého představuje skupinu v té nejlepší formě. Samostatnou kapitolou je pak sedmiminutová závěrečná „Underdogs“, která vás svou emotivností duševně rozpáře.
Madder Mortem na své šesté desce zužitkovali své zkušenosti z pěti předchozích a stvořili vyrovnanou kolekci písní, mezi kterými není žádná slabá. Naopak kapela okouzluje svou jedinečností. Sedm let byla dlouhá doba, ale nová deska dá na to čekání zapomenout. Jedno z nejlepších alb letošního roku a pro mne rozhodně nejosobitější nahrávka roku.
|
