To, co ještě před rokem vypadalo jako hudba daleké budoucnosti a v co možná věřil jen nějaký pomýlený fantasta, je skutečností. Metallica totiž vydala novou desku. Už tahle věta stačí, aby se fanouškům zrychlil tep a v pozoru stála i nemetalová veřejnost. Nic naplat, Metallica to prostě ze všech metalových kapel dotáhla nejdál, co se týče jak stylotvornosti, tak i komerčního úspěchu. Vźdyť stejnojmenné desky, tady Černého alba, se jen v USA prodalo šestnáct milionů kusů a celosvětově se pohybuje toto číslo okolo třiceti milionů. I když takový úspěch Metallica už nikdy nezopakovala a v posledních letech její jméno přiživuje už jen velmi šikovné PR, vydání nového alba této kapely je vždy událost. Bylo tomu tak, když vypustila i zoufale průměrnou „Reload“ nebo zvukový šrot „St. Anger“.
O tom, že je skutečně nová deska hotová, kapela razantně informovala veřejnost 18. srpna, kdy vypustila pilotní singl „Hardwired“ a zároveň oznámila, že deska se bude jmenovat „Hardwired… To Self-Destruct“. Singl rozdělil tábor fanoušků na dvě části. První z nich mluvila o zklamání, o tom, že studnice nápadů Metallicy definitivně vyschla, druhá v „Hardwired“ viděla příklon ke starým albům, ke svaté trojici „Kill`Em All“, „Ride The Lightning“ a „Master Of Puppets“. Je pravda, že na první poslech působí „Hardwired“, která celou novinkovou desku otvírá, trochu odfláknutým dojmem a Ulrichovo mlácení do virblu jde spíše na nervy, než aby ukazovalo něajkou spojitost s legendárními alby. Ovšem silné chvilky „Hardwired“ začnou vystupovat do popředí záhy. A to koneckonců není případ jen „Hardwired“, ale celé desky.
První poslech totiž ukáže v podstatě jen jednu silnou věc a tou je druhý sing „Moth Into Flame“, jasná hitovka alba. Člověk si sice pod tím pojmem nesmí představit „The Unforgiven“ nebo „Nothing Else Matters“. „Moth Into Flame“ je velice svižná věc, která má v sobě aspekty osmdesátých let, ale i hitovost Černé desky. Její přednost spočívá zejména ve výtečných Hammettových vyhrávkách a chytlavém refrénu. Zbytek alba ale působí naprosto ploše, nezáživně, skoro by se dalo říct až monotónně, protože tempo skladeb se zas až tak výrazně nemění.
Jenže, ten kdo dá desce další šance, bude po zásluze odměněn. Poprvé „Hardwired… To Self-Destruct“ prakticky nejde doposlouchat. Sedmý, osmý poslech... Ani nezaregistrujete že deska skončila a zmáčknout znovu play je jedna z prvních věcí, co vás napadne. Hluchá místa najednou vymizí a posluchač zjistí, že má co dočinění s propracovaným materiálem, který sice už nemá tu smrtící energii, na kterou byl člověk od rané Metallicy zvyklý, ale i tak je dostatečně silný. V některých místech i nejsilnější od Černé desky.
Po „Moth Into Flame“ odhalí svou krásu postupně většina skladeb. Singl „Atlas, Rise!“, vydaný třetí v pořadí, nejprve působí jaksi nenápadně, ale pak objevíte jeho snahu o to být „Master Of Puppets II“, což je dané jak refrénem, tak i plíživým riffem, který tuto klasiku, jenž samozřejmě zůstala nepřekonána, evokuje. On vlastně celý první disk (album je nepochopitelně rozděleno na dva disky, přestože stopáž je taková, že by se v pohodě vešlo na jeden…) se postupem času stane naprosto skvělou záležitostí, kdy i takové skladby jako „Now That We`re Dead“ a „Dream No More“, zprvu jen nenápadné šedé myšky, rozkvetou a člověk si začne všímat různých detailů, jako třeba sóla v „Dream No More“, které mu hned může evokovat náladu „Sad But True“. I baladická „Halo On Fire“, začínající (jak je u Metallicy zvykem) v pomalém tempu a končící extatickým kytarovým sólem, se postupem času může zařadit mezi „Fade To Black“ nebo „Until It Sleeps“ a rozhodně působí lépe než bezzubá kopírka „The Day That Never Comes“ z minulé desky „Death Magnetic“.
Druhá polovina novinky začíná ve svižné „Confusion“, která se snaží kvalitativně navázat na první disk, ovšem kromě křišťálově průzračného Hammettova sóla toho nemá moc co nabídnout a právě tady si člověk bezděky vzpomene na to, jak se kdysi, před dvaceti lety, drbal rozpaky na hlavě při poslechu „Load“. Ano, právě „Load“ novinka trochu ve věcech jako je „Confusion“ nebo „ManUNkind“ (jediný skladatelský příspěvek Roberta Trujilla, kdežto Kirk Hammett tentokrát nepřispěl ani suchým z nosu) připomíná, protože zde jako kdyby Metallica zněla trochu alternativněji a oproti skladbám z prvního disku, dalo by se říct až post-grungeověji. „Here Comes Revenge“ se ale obrací zase více do osmdesátých let a svými kytarovými vyhrávkami v úvodu připomene období „...And Justice For All“. Jeden ze dvou vrcholů druhého disku přichází s „Am I Savage?“, které vévodí přirozená atmosféra Black Sabbath (ovšem Hetfield ve slokách zní skoro jako Layne Staley z Alice In Chains) a hromový, úderný refrén, který zase evokuje rannou Metallicu. Druhý vrchol přichází v závěrečné „Spit Out The Bone“ (předchozí „Murder One“ působí tak trochu jako nadechnutí se před zdrcujícím finále), která upaluje vpřed tak, jako kdyby chtěla konkurovat „Damage Inc.“ nebo „Dyers Eve“. Sice za nimi trochu pokulhává, ale obě klasiky jí za obzorem nemizí.
Zprvu se zdálo, že člověk po osmi letech nedostal prakticky nic. Nakonec ale novému albu Metallicy může přiznat mnohé. Možná, že je nejlepší kusem od Černého alba (což by v podstatě ani tak husarský čin nebyl), ale rozhodně je potvrzením toho, že Metallica stále ještě žije a dýchá plnými doušky. Díky stoupajícímu nadšení se může „Hardwired… To Self-Destruct“ ukázat jako trvalka, ale už teď je jasné to, že ostudu v diskografii těchto sanfranciských titánů dělat nebude.
|
