Chodíte rádi na houby? Já teda rozhodně ano. Jídlo z hub mám v oblibě a miluju procházky lesem, spojené s hledáním těchto darů matky přírody. A nadšení z hub evidentně sdílí i Necrocock, jinak by asi nenatočil album vševypovídajícím názvem „Houbařské album“. Kdo zná tohoto hudebního všeuměla, nebude příliš překvapený z toho, co na desce uslyší. Kdo ho nezná, bude si klást otázku: „To jako opravdu?“
Necrocockova hudba je bizarní, originální, nespoutaná, svobodná a stylotvorná jako autor sám (ačkoliv nevím, zda je svobodný). Jak jsem již řekl, znalec jeho hudby překvapen nebude, ale za to by ho mohlo přepadnout nadšení. To se opravdu může lehko stát, protože „Houbařské album“ je kouzelné. Svou atmosférou působí až roztomile pozitivně a přenáší dobrou náladu.
Hudebně je "Houbařské album" bohatší než jeho předchůdce „Hudba z psychiatrických pavilonů“. Úvod desky je takřka doom metalový, i když nic depresivního vás nečeká. Jako řízné probuzení působí „Phallus Impodicus“, black metalová pecka s brutálním vokálem a pořádnou dramatičností. Až by desce slušelo, kdyby takových metalových dárečků bylo více. Dál totiž album jede v pohodičkovém rytmu a vyloženě svádí k procházce a zavraždění nějakého fešáka s velkým kloboukem (kdo neprokoukl inteligentní metaforu, mluvím o houbě). Jakkoliv každou vteřinou Necrocock působí avantgardně, je zároveň velmi chytlavý. „Houbový Tomáš“ tak připomíná skoro dětské zpívánky, stejně tak „Do lesíčka“. Co se nedá upřít celé desce, je její chytlavost. Ony si vás tyhle zvláštní skladby snadno ochočí...
Velkou devizou Necrococka jsou úžasné klávesy a jejich nápadité využití. Na desce je spousta zvuků a detailů, které se ukážou až při dalších posleších. Ve své zdánlivé bláznivosti je „Houbařské album“ velmi hudebně kvalitní a bohaté. Rovněž samotný zvuk a produkce jsou na té nejvyšší úrovni. Samostatnou kapitolou jsou texty. Jsou srandovní, legrační a přitom nápadité a výborně napsané. Necrocock umí česky a nebojí se to dát najevo.
Jeho hudba se ale špatně popisuje. Doom metal, špetka blacku, klasický rock, trocha elektroniky a ambientu, progresivní rock a to vše zabalené do prazvláštní písničkářské podoby, která je tolik typická pro tohoto hudebníka. I s vokály si tu Necrocock vyhrál. Nechybí extrémní blackový řev, zkreslený zpěv, takřka básnický přednes, nejčastěji ale civilní čistý zpěv, ale také dívčí zpěv nebo dětské sbory.
„Houbařské album“ je ulítlé, ujeté a bláznivé dílo. Ale to je na něm skvělé. Je originální a působivé. Jeho atmosféra a nálada je veskrze pozitivní a mě osobně slouží třeba i k vyrovnání mysli. Achjo, až má člověk chuť vytasit košík a ostré nožíky a vyrazit plenit lesy. A třeba si nasbírat "Vrhavku", po té se přece tak krásné zvrací.
|
