Je to už deset let, co Henning Basse zaskočil za zaneprázdněného (a bezesporu všestrannějšího) Apolla Papathanasia na koncertech Firewind, takže fakt, že jej před dvěma lety nahradil i na postu stálého zpěváka možná není tak úplně šokující. Upřímně řečeno, s každým dalším albem jakoby spolupráce kytaristy Guse G., klávesáka Boba Katsionise a křiklouna Apolla sklouzávala stále víc do jakési neobjevné rutiny a tuhle cestu bylo zjevně potřeba nějak změnit. Povedlo se. Důležité je, že ta změna je k lepšímu. A je to možná až překvapivě dobrá zpráva, že sice méně tvárný, ale velmi energický Henningův hlas na tom má velkou zásluhu. Leccos naznačily už dva loňské singly (o jejichž zařazení na aktuální album „Immortals“ nemohlo být s ohledem na jejich kvalitu pochyb) „Hands Of Time“ a „Ode To Leonidas“, o kterých by bylo možné bez uzardění napsat, že patří k tomu nejsilnějšímu na albu. Jenže to by téměř celý zbytek alba nesměl být stejně tak třaskavý, jako tyhle dvě písně.
Ono těch změn, se kterými Firewind přicházejí, je ale víc. Poprvé se pustili do koncepčního příběhu. I když v jejich podání, kde se zcela rezignuje na obvyklou (a v případě Firewind i případně těžko uvěřitelnou) dějovou výpravnost, je to spíš jen drobounké lákadlo, slibující zajímavý textový námět, čerpající z řeckých dějin. To spolupráce s producentem Dennisem Wardem je přece jen o něco významnější – předpokládám, že to je ten zdroj, který do přímočarého a energicky našlapaného power metalu pustil sice drobné, ale velice svěží hard rockové záblesky. A vzhledem k tomu, že Gus G. neztratil nic na své živočišné preciznosti, Bob Katsionis nabídne řadu velmi chytlavých motivů, rytmická podpora je velmi dynamická a svěží a zvuk nahrávky jasný a průrazný, je jasné, že se Firewind jejich obrození vydařilo.
Obzvlášť, když se do téhle kombinace podařilo přihodit i dostatek tvůrčí invence. Samozřejmě, ta vychází z tradičních power metalových vzorců, ale dokáže melodické nápady zakroutit velmi chytlavě a veškerá klišé v tomto podání jsou naprosto funkční. Výborným příkladem budiž již zmíněná celkem průhledná vyřvávačka „Ode To Leonidas“, která k té možné příběhové dramatičnosti má velmi blízko. S podobnou náladou (alespoň v úvodu) koketuje „Live And Die By Sword“, která se rozvine do tradičního šlapavého nářezu, velké finále se odehraje v závěrečné „Rise Of The Ashes“ s krásně nadýchaným refrénem a jiskřivým střídáním uvolněnějších a vyhrocených poloh. Ostatní přímočaré střely, mířící téměř bez výjimky jednoznačně do černého, skvěle navolní poetická, velmi procítěná klasická balada „Lady Of 1000 Sorrow“ a aby to klišovité menu bylo kompletní, je pochopitelné, že musí dojít i na instrumentálku, byť (možná překvapivě) titulní upalovačka „Immortals“ nenabídne kdovíkolik prostoru pro Gusovy exhibice.
Melodie a energie na maximum. Firewind znějí až nečekaně svěže.
|
