Jedenáct let. Taková doba uběhla od vydání debutu „Enter Deception“ amerických rychlomelodiků Cellador. Mezitím se zásadně vyměnila sestava, nicméně zakládající člen Chris Petersen zůstal a svoji pozici ještě utvrdil, neboť se kromě skládání, produkce a hraní na kytaru tentokrát chopil také mikrofonu. Studiová novinka s názvem „Off The Grid“ pak překonává svého předchůdce o několik kytarových délek, když – kromě lepšího zvuku – přináší prvotřídně vypiplanou a blahodárně uvolňující power-speedovou masáž!
Amíci vlítnou na posluchače jako Češi na smažák, bez intra a s okamžitým akceleračním zápřahem, jenž ostatně tvoří dominantní rytmický pohon celého díla. Velký kredit je nutné připsat obou kytarákům, kteří jedou na dřeň a nenechávají (téměř) jediný kousek skladby bez šestistrunné výplně. Příliš si neodpočine ani basák s bicmenem (klávesák je v o něco menším zápřahu), a pokud se Petersonova vokálu týká, ten je natolik slušný, že mohl klidně znít již na debutovém záseku. Celá mašinerie tedy šlape na jedničku, zbývá proto zodpovědět poslední – a nejzásadnější – otázku, zdali je vše zároveň podpořeno adekvátní autorskou nápaditostí.
Úvod alba se v tomto ohledu drží více při zemi, když chytlavost nabírá postupnou gradaci, pozornost na sebe nejprve upoutává houževnatá instrumentální hra, ke které se ve druhé položce „Break Heresy“ přidají líbivé vyhrávky, aby v palbě „Shadowland“ definitivně zavládl mix ostrých thrashových předělů, chutného sóla a hlavně prvního z nadmíru zpěvných refrénů. Tato čím dál více působivá show ještě nabyde na atraktivitě v navazující jízdě „Wake Up The Tyrant“, kde nás silný kytarový - a opět thrashově okořeněný - motiv dovede k naprosto úchvatnému chorusu s chytře vrstvenými zpěvy a klenutím nadýchaným jako jarní chmýří. V tu chvíli si můžeme odškrtnout vrcholný moment nahrávky číslo jedna.
Titulní song vmísí do hry lehké progové prvky, jež však brzy uvolní další várka melodických sólových pochutin. Pokud si někdo pamatuje na debutovou fošnu Celladoru, dobře ví, že autoři tenkrát silně čerpali inspiraci z tvorby raketometníků Dragonforce. Tentokrát se toho víceméně vyvarovali, s výjimkou kompozice „Swallow Your Pride“, kde je podobnost s Brity opět zbytečně alarmující. Což je škoda, vždyť současná Petersonova forma nemá něco takového zapotřebí. Proto je moc dobře, že v dalším dění alba hudebníci už jedou zase po svých, a to opět ve velkém stylu, kdy „This Means War“ odstřelí hudební intenzitou a hitovka „Good Enough“ uhrane dalším nezapomenutelným refrénem s popově svěží aurou, který nemůžu z hlavy dostat ani při psaní těchto řádků a pranic mi to nevadí. Opus „Running Riot“ pak znamená rozlučkový – a opět vysokojakostní - příspěvek za albem, které je jedním z nejhodnotnějších a nejblyštivějších power-speedometalových dárků posledních let. Děkujeme, pánové!
|
