Tak tohle je opravdu nevšední projekt. Na jeho počátku stál v roce 2013 ruský producent Kirill Nemolyaev s touhou zlanařit co nejvíce různorodých vokalistů. Od té chvíle začal chrlit jednu nahrávku za druhou, přičemž se u něj vystřídalo několik desítek jmen, včetně tradičních hostujících zpěváků Görana Edmana, Marka Boalse a také – již méně obvyklého, pro mě ovšem nejzajímavějšího – Jarkko Aholy (ex-Dreamtale). Nemolyaev má však trochu bordel v logistice metalografických titulů, kdy římské číslice přiřazuje jak k „épíčkám“, tak k plnohodnotným studiovkám, což má za následek, že debutové album nese číslici „IV“, o rok později však vyšla deska bůhvíproč ocejchovaná titulem „Power Subunit“, aby letošní příspěvek zase navázal na původní numerickou chronologii. Takže fošna s názvem „V“ je dohromady šestou nahrávkou tohoto projektu, ale ve skutečnosti pouze třetí dlouhohrající řadovkou.
Sranda je, že ani při probírání se hudebním obsahem nebudeme o moc moudřejší, neboť obdobný zmatek částečně charakterizuje také Kirillovu tvorbu. Což ovšem neznamená, že přijdeme o zajímavé momenty, novinka Forces United totiž nabízí několik velmi pikantních songů, které jsou pádným důvodem pro poslech celého díla. Není přitom vyloučeno, že žánrová neuchopitelnost bude naopak pro někoho lákavým a neobvyklým přínosem.
Úvodní skladba „Nothing´s Perfect“ oplývá hororově-muzikálovou narací, do které přesně pasuje „herecký“ projev vokalisty Pyotra Elfimova. Nejedná se o špatnou věc, ale také o nic světoborného (ani Evropuborného). Navazující položka „Madness Strikes!“ je pak zcela poplatná názvu, když Kirill totálně přehodí výhybku a představí svoji maximálně progresivní tvář. A je to slušné psycho! Upřímně řečeno, když se zaposlouchám do spletitých kompozičních vzorců této skladby, do které je zakomponována elektronika, growling a různé kontra-harmonické zvuky, pak bych nechtěl vědět, co se přesně odehrává v autorově hlavě, tento hrubý nástin totiž úplně stačí. Je ovšem pravda, že v tónech bublá cosi (lehce) přitažlivého, co bych sice jen těžko zvládl přežít na ploše plnohodnotného alba, v rámci necelých sedmi minut jde ale o zajímavé zpestření.
Poté následuje další razantní změna, která nabyde soustavnější polohy a jejíž silný pro-melodický tah potrvá až do předposlední položky „Parting Ways“. Zároveň na scénu pozvolna vstoupí částečně polo-taneční, částečně polo-estrádní rytmická dynamika, která je známá např. z tvorby kapely Dreamtale. S těmito Finy je spjaté i jméno Jarkko Aholy (viz album „Difference“), který se představí v písni „Music“. Ta jednak dokáže, že Ahola nepotratil ze svého zlatého talentu ani jeden jediný karát, jednak platí za nejpřitažlivější perlu díla, a to zejména díky náležitě výbušnému refrénu, ale i pro vkusně vložené techno-beaty nebo parádně chytlavé sólo. Další šmrncovní chorus zdobí také následný kus „We Never Keep“, což je přímočařejší metalová pecka se zpěvem výtečného Andrew Lobashyova (Arida Vortex).
Ve zmíněné skladbě „Parting Ways“ se už začne nastolená invence pomalu ale jistě vykrádat, a to navzdory příjemnému výkonu pěnice Anny Sredové (Aella). Opus „Stand Togehter“ sice zaujme vložením beatboxingu (!), rychle však zchladí okázale deklamovaným a dost možná nejprofláklejším rýmem v hudební historii, tedy „together/forever“. Nicméně celkově platí, že pokud patříte mezi posluchače, kteří v metalových vodách hledají netradiční a značně osobité proudy, měl by pro vás být projekt Forces United správnou volbou, ostatní nechť si nenechají ujít alespoň dvojici skvělých songů "Music" a "We Never Keep".
|
