PANIKK - Discarded Existence
Novodobý thrashový virus zasáhl většinu světa, moc bych se nedivil, kdybychom se jednou dočkali odžískovaných mániček z Aljašky nebo Madagaskaru. Smečka Panikk je sice ze Slovinska, to je ale z pohledu žánru obdobně raritní destinace. Intenzita obsahu „Discarded Existence“ o tom však vůbec nevypovídá, tohle je old-school thrash značné kvality, navíc s dobrým zvukem. Úvodní „Instigator Of War“ dokonale nastíní snahu hudebníků a záleží jenom na posluchačích, zdali s chutí nastoupí do staromilsky koncipovaného vlaku, nebo již rezignovaně odmítnou další z bezpočtu výletů do druhé poloviny osmdesátých let. Já se rád přidávám, slovinská souprava totiž nabízí dostatek příjemného rozptýlení, jako jsou patřičně sjízdné riffy a dravá stavba skladeb, které jsou hrány s nakažlivým zápalem. Za těchto okolností se čtyřicetiminutová jízda stává poctivým žánrovým zážitkem, jehož zpětný dekádový přenos oplývá hutnou nostalgickou patinou. Přesto nakonec zamrzí několik nedotažeností, např. zpěvákovo frázování jako by si ne vždy rozumělo s rytmickým podkladem a vnáší do písní mírný chaos, z celkového pohledu pak sice na všechny písně pasují výše zmíněné lichotky, každá z nich však k opravdu preciznímu zážitku postrádá pomyslnou finální ingredienci. Pokrm s názvem „Discarded Existence“ je zkrátka mírně nedosolený, což na druhou stranu není vůbec zdraví závadné.
6,5/10
YouTube ukázka - Eyes Don´t Lie
ZEROZONIC - Zerozonic
Norové Zerozonic přicházejí již se čtvrtým albem, přestože všichni hudebníci zároveň figurují v jiných spolcích, úplně nejvytíženější je pak jediný původní člen, kytarista Daniel Olaisen, jenž prošel či prochází dalšími nejméně devíti partami, včetně živého hraní s nadmíru zajímavými pekelníky Satyricon. Pánové jsou tedy slušně vyhraní, o to více překvapí, že na eponymní novince neuslyšíme nic jiného, nežli zhola tuctový a ničím výjimečný groovy thrash. Je pravda, že prolínání těchto stylů probíhá přirozeně a bez problémů, určitým kladem pro někoho můžou být i asociační vibrace nejednou inklinující k tvorbě Pantery, kterou ostatně Norové uvádějí jako jednu z hlavních inspirací. Slušně každopádně vyznívají skladby s našlápnutou akcelerací v čele s trojicí flákot „Never Let It Fall“, „The Other Kind“ a „Just Turn Away“, pravidlem pak jsou melodické třpytky, ať už ve formě vokálních linek nebo vyhrávek. Ty se nejsilněji projeví ve dvojici instrumentálních položek „ZZ Thorns“ a „Instrumentalis“, přičemž první znamená vhodné zpestření, druhá ale poněkud ztrácí míru a na ploše více než osmi minut není schopná přijít s dostatečně atraktivní náplní. Což je možné přeneseně vztáhnout i na celé album.
5,5/10
YouTube ukázka - It Never Dies
VENDETTA - The 5th
Tuhle letitou německou smečku si pamatuji ještě ze samotného počátku devadesátých let, kde mě její hudba bavila na nějaké metalové kompilaci. S radostí jsem proto zjistil, že pánové pořád fungují a letos dokonce nabízejí novinku s všeříkajícím titulem „The 5th“. Nízký počet vydaných alb je zaviněný hlavně dvanáctiletou pauzou, která probíhala mezi roky 1990 až 2002, nicméně vždy platí, že kvantita nikoho nezajímá, pokud absentuje kvalita. A právě zde nám začíná situace malinko haprovat, jelikož poslech aktuální placky Vendetty dvakrát zábavný věru není, rozhodně mi pak nepřinesl takové potěšení, jako skladba "Revolution Command" z výše zmíněné kompilace. Stále si pamatuji na dravou a thrashově vtahující stavbu této pecky (potažmo celého alba "Go and Live ... Stay and Die", ze kterého daný flák pochází), čehož se ale páté řadovce Němců nedostává, naopak vše je podáváno víceméně nezáživnou a - s lehkou dávkou cynismu řečeno - snad až senilní formou. Tohle by byl průměr i v půli osmdesátek, dnes, když thrashová parta vzniká snad v každé vesnici, nemá podobný materiál mnoho šancí na úspěch. Důvodem takového stavu může být skutečnost, že jediným původním členem kapely zůstává baskytarák Klaus „Heiner“ Ullrich, ostatní se k Vendettě přidali až v rámci novodobého reunionu. Z muziky sálá snaha navodit old-schoolovou atmosféru, což se svým způsobem daří, jde však spíše o jakýsi povrchní opar písní, jejich vnitřní integrita zůstává pozadu někde v úrovni milé, ale víceméně zbytečné snahy. Že by v autorech přece jenom mohl jistý potenciál dřímat, dokážou možná položky "Agency Of Liberty" a „The Prophecy“ s nečekanými rytmickými hrátkami, slušným sólem i riffy, případně akusticky uvolněný opus „Nevermind“, oproti tomu však stojí věci jako „Deadly Sin“, „Shame On You“ či „Religion Is A Killer“ (ano, archaismus postihl i textovou složku), které nemají moc co nabídnout a naopak ubíjejí tupě opakovanými refrény. Vendetta roku 2017 je zkrátka čirý průměr a její osmdesátkové kouzlo je nenávratně pryč.
5/10
YouTube ukázka - Religion Is A Killer
|
