Z finských Nighon doslova čiší láska k filmům a soundtrackům. Vznikli v roce 2008 a nyní vydávají svou druhou desku „The Somme“. Stejně jako v případě té první se jedná o album koncepční. A Nighon se snaží svou hudbou opravdu vyprávět příběh, takže vás čeká při poslechu nejedno překvapení. Zjednodušeně by se jejich hudba dala charakterizovat jako symfonický industrial metal, ale těch žánrů u Nighon objevíte více.
Intro „Marseille 1914“ vás uvede na začátek příběhu o válce a zločinech v ní spáchaných. Je to tradiční téma, ale zde se nejedná o nic povrchního a kapela se tématu věnuje do hloubky. Intro má velice pochmurnou a strojovou industriální atmosféru, která se jako vodící nit váže celou deskou. K „The Greatest Of Catastrophes“ vznikl působivý klip, který zcela jasně ukáže, o čem deska je. Kapela v něm dokumentuje, jak si Nighon dávají záležet i na vizuální podobě své tvorby. Skladba samotná je poměrně jednoduchá. Industriální sloky, kde zastřeným hlasem deklamuje text zpěvák Nico, střídá výrazný refrén, který má na starost zpěvačka Alva. Přímočará hitovka, která se zasekne v hlavě a člověk ji chce slyšet znovu a znovu.
Následující dva kousky jsou už malinko složitější, ale stále se jedná o poměrně přímočarý industrial metal s gotickými prvky. Nico si dává záležet na svém growlingu a Alva skladby provzdušňuje svým příjemně zabarveným hlasem. „The Dirge“ a „Lest We Forget“ tak v sobě skrývají kontrast v tvrdosti, stejně jako téměř popovou melodičnost. Druhá jmenovaná skladba svou melodií navíc připomíná vojenské písně. Po krátké mezihře „The Medic“ přichází překvapení a změna. „Blow Them To Hell“. Stačí říct ten název a přesně takhle skladba zní (to je ostatně znak každé skladby, Nighon dokáží svou hudbou kreslit obrazy a vyvolávají v posluchači pocit, že zažívá celý příběh na vlastní kůži). Nighon se přemění v symfonické black/deathové těleso. Po prvních třech poměrně přívětivých skladbách jsem opravdu nečekal takovou facku. Ale je to parádní! Atmosféra maximálně temná, death metalové riffy, symfonické koření a především Nicovo řádění. Nechybí blast beaty a naopak Alvin zpěv tu nenajdete.
Opět krátká mezihra v podobě „Altafjord“ a na řadu přichází nejdelší kousek desky. „Scharnhorst“ má více než osm minut a jsou to minuty plné silných emocí. Hudba zpomalí až do podoby doom metalu, riffy jsou těžké a hutné. Občas zazní rádiová hlášení o nepříteli, jinak hlavní slovo patří Nicovi, který se do toho pořádně opírá. Nighon zde zní epicky a neskutečně výpravně. Ani k tomu nepotřebují stohlavý orchestr. V závěru se po dlouhých minutách ozve Alva a konečně přinese do hudby trochu světla.
S „Reclaiming Ravenpoint“ získají Nighon více mathmetalový sound a ustřední riff je doslova lahůdkový. Vše vyústí ve výbušný refrén, kde společně zpívají Nico i Alva. Její hlas je velmi výrazný, pevný jako skála. Žádná princeznička ani operní pěvkyně. „Minor Secundus“ se může rovněž pyšnit výtečným djentovým riffem. Ve slokách bych skoro přísahal, že tu zpívá zpěvák z Deathstars. Skladba zaujme i neustálými změnami a svou dramatičností. Skutečně napínavá záležitost. „Tragedie“ je pro mě hitovým favoritem celé desky. Refrén je prostě fantasticky chytlavý. Způsob, jakým se střídají growl a ženský zpěv, mi připomíná dnes už neexistující Orphanage a v jistých ohledech pokračují Nighon v jejich stylu. „I Fear For Tommorow“ zase přitopí pod kotlem a Nico tu deklamuje jak blackový satanáš. Intenzivní tvrdá skladba. Závěrečná a titulní „The Somme“ jako by chtěla odměnit posluchače za to, že spolu s kapelou prošli válečným peklem a tak je konec veskrze melodický a příjemný. Skladbu zcela opanovala Alva. Refrén má takřka meditativní účinky a s trochou nadsázky by mohla být píseň popová. Tvrdé kytary však nechybějí a zazní i povedené kytarové sólo.
Nighon natočili desku, která je plná skvělých nápadů, melodií, riffů, atmosféry, emocí. Symfonický industrial metal si tu podává ruku s blackem, deathem a dokonce i s dnes moderním mathmetalem či djentem. Zní to trochu jako blázinec, ale vše je poskládané do zcela logického celku. „The Somme“ je vzrušujícím příběhovým albem a jsem z něho upřímně nadšený. Takhle skvělou koncepční desku jsem dlouho neslyšel.
|
