Ano, to je ta parketa, na které jsou Grave Digger jako ryba ve vodě. Ano, to je ta parketa, na které Grave Digger dlouhá léta dráždí své odpůrce (a někdy i příznivce), kteří budou mít samozřejmě pravdu v tom, že ten základ, ze kterého Boltendahlovci vychází, je stále dokola a na jedno brdo. Nicméně pro toho, koho Grave Digger svojí výrobní matricí oslovili, to jistě nebude překážkou. A pokud časem ano, tak na podobné myšlenky je s albem „Rheingold“ ještě čas. Grave Digger se na něm po jednoalbové přestávce opět vrací ke koncepčním příběhům, tentokrát se nechali inspirovat Wagnerovou operou „Prsten Nibelungův“. A vzhledem k tomu, že ta má blízko ke germánskému pohanství, nebude nouze o hrdiny, obry, valkýry, bohy i cestu do samotné Valhally. Je zcela pochopitelné, že spolu s příběhem se vrací výpravnost a orchestrace, která (byť jen částečně, protože o nějakém zjemnění se u Grave Digger prakticky nedá mluvit v souvislosti se žádným albem) celkem stírá syrovost předchozího alba. Čím lze „Rheingold“ z větší části velmi snadno charakterizovat je vysoký počet úderných vyřvávatelných a velmi snadno zapamatovatelných sloganů – rozhodně není samo sebou, že většina skladeb na desce má pouze jednoslovný název, ideálně stvořený právě pro podobné halekačky.
Vstup do alba je celkem neobvyklý. Intro „The Ring“ má v sobě poměrně silnou majestátnost a až oslavně atmosférickou pompu, která (pokud by člověk neznal Grave Digger) může silně klamat tělem. Do obvyklých kolejí kapela najede v titulní „Rheingold“ jen na chvíli díky tradičně kousavému riffu, energické masáži rytmiky a štěknutí Chrise Boltendahla, poměrně nezvykle nedopečené refrénové sbory bez energie i poněkud opatrné sólo jsou tím nejslabším momentem, který Boltendahlovci na dece předvedou. Naštěstí už následující „Valhala“, která je společně s šlehou „Giants“, v níž prosvítají i pompézní fanfáry, tím nejzářivějším příkladem výše zmíněného tvrzení o chytlavě úderných heslech.
Album „Rheingold“ je poměrně barevnou záležitostí, která nestaví jen na tradičně svižně šlapajícím a energické tempu, Grave Digger z něj poměrně často vyklouznou a agresivní řež narušují třeba vybrnkávaným intrem, smyčci i klouzáním do těžkopádnosti v „Maidens Of War“, pompézností v houževnaté a sympaticky ubrumlané „Sword“, či výbornou atmosférickou gradací celého příběhu v pochmurné „Murderer“ a finální proměnlivé a propracované „Twilight Of The Gods“ se strhujícím sborovým refrénem a parádní Schmidtovou kytarou. Chválu ale zaslouží tradičně všichni zúčastnění, opět se vyplatí sledovat kombinaci hravosti a vyzrálosti všech muzikantů. A v případě „Rheingold“ se zejména kvůli náladovce „Goodbye“ s čistým Chrisovým zpěvem vyplatí sáhnout i po digipackové verzi alba.
Tolik typické a přitom zase o chlup jinačí, takové je album „Rheingold“. Pokud bych měl vybrat ten nejlepší kousek z éry s Manni Schmidtem, volba by padla právě na tuhle desku.
|
