 Zdá se, že Erik Mårtensson je člověk, který se nikdy nezastaví. Ať už se jedná o tvorbu vedlejších projektů jako třeba Nordic Union (s Ronniem Atkinsem z Pretty Maids), působení v dalších kapelách – v současnosti u hardrockerů Ammunition, kde mikrofon obhospodařuje Åge Sten Nilsen (známý kupříkladu z Wig Wam), skládání hudby pro jiné kapely, nebo práci ve studiu. Je tedy skoro až s podivem, že mu při tom všem pořád zbývá spousta vynikajícího materiálu, který může použít pro své domovské Eclipse. A že po špičkové desce „Armageddonize“ bude mít co dělat, aby se jí s novinkou alespoň vyrovnal, bylo jasné už dva roky zpátky, kdy předchozí deska spatřila světlo světa. Jenomže světe div se, novinka „Monumentum“ onu desku nejen dohnala, ale dokonce napjatá očekávání ještě předčila.
Jedná se totiž o dozajista nejlepší dílo, které pod hlavičkou Eclipse Erik Mårtensson vytvořil. Deska nabízí jednu větší pecku než druhou, pořádný rockec, který ovšem příjemně učesala jemnější produkce. A v tomto případě se nejedná pouze o skladatelský výkon, který desku vynesl do výše, ale i o ten pěvecký, kdy Erik překonává sám sebe. Nedrží se pouze ve středních polohách a kromě toho, že občas pěkně zatlačí na pilu v drzé výšce, pracuje také více s rozsahem, hloubkami a rozmanitějšími polohami hlasu, jako např. v „garymoorovské“ skladbě „The Downfall of Eden“, jejíž refrén se dostává pod kůži prakticky okamžitě. A když už jsme u této fenomenální záležitosti, ke koupi bych čtenářům doporučila japonskou verzi alba, kde naleznete jako bonusovku akusticky nahranou verzi této písně, kde se dějí nevídané, lépe řečeno neslýchané vokální divy.
„Never Look Back“, záležitost vybraná jako první singl, připomíná feeling posledních dvou alb „Bleed & Scream“ a „Armageddonize“, zároveň celé aranže, zvuková stopa a výživnost tohoto chytlavého hitu ukazují předchozím albům z dálky záda a upalují nezastavitelně vpřed. „Never Look Back“ spolu s „For Better Or Worse“, „No Way Back“, či syrovější „Born To Lead“ patří k těm rockovějším a přímočařejším skladbám na desce, zatímco temnější „Night Comes Crawling“, „Black Rain“, či „Killing Me“ – znějící po hudební stránce oproti obsahu podezřele optimisticky, nabízejí složitější melodie, však neméně chytlavé, spíše naopak. Mezi má nejoblíbenější alba patří ta, která mě dostanou, aniž bych přesně dokázala definovat čím a pak je točím pořád a pořád dokola a to přesně se mi stalo u Monumentum.
Co se týče zbylého obsahu, těžko se vybírají favorité, protože jeden za druhým obstojí jednotlivé songy samy o sobě a každý by se sám za sebe mohl stát singlem. A s tím souvisí i bodování alba. Sázím plný počet bez obavy, že by si to Erik, Magnusové a nový bubeník Philip snad nezasloužili. Tahle deska si zaslouží být opěvovaná.
|
