V určtitých kruzích mají Mastodon stále status božstva, přestože tahle kapela od svých dnes už legendárních začátků ušla pořádný kus cesty. Někdo mluví o tom, že míří do mainstreamu, to tvrzení je trochu přehnané, přestože progresivity každým dalším albem v jejich tvorbě ubývá a naopak se v ní nachází stále více hardrockovějších prvků. Mastodon dnes už nejsou tak tvrdí a nebrodí se v neprodyšných bažinách sludge a stoner metalu jako v dávných dobách alb „Leviathan“ nebo „Blood Mountain“, nejsou ani tak progresivně intenzivní jako na svém dosud nejlepším díle „Crack The Skye“, ale naopak pokračují v trendu posledních dvou desek „The Hunter“ a „Once More `Round The Sun“, kdy volili spíše písničkovější výraz, který je dovedl skoro až ke stadionovým refrénům.
Novinka „Emperor Of Sand“ pak působí, jako kdyby si z různých etap vývoje kapely vzala to nejlepší. Důležitý je fakt, že kapela, poprvé od „Crack The Skye“, znovu přichází s koncepčním albem na téma smrti a zmrtvýchvstání, ovšem tentokrát zvolila srozumitelnější výrazové prostředky a koncept zaobalila spíše do odéru hutného hard rocku. Přestože dojde i k výbojům k extrémnějším hudebním stylům, nejsou v tomto případě pro vyznění celé desky určující. Spíše se spoléhá na odkazy mistrů sedmdesátých let a fakt, že Mastodon ještě místy zní jako bratříček Alice In Chains, je jen třešnička na dortu.
Na „Emperor Of Sand“ jsou důležité dva aspekty. Jeden z nich je sázka na silné melodie, které se kapele podařilo složit asi nejvíce za celou svou kariéru a druhý, že deska je velmi rozmanitá, na čemž určitě největší podíl má využití tří ze čtyř členů jako sólových zpěváků. To je prvek, který pomohl této desce rozrůst se do nebývalé krásy. Dá se tedy říci, že Mastodon natočili normální rockové album? Kupodivu na své poměry vcelku i ano. Dokonce tahle deska funguje už na první pokus, což u této kapely rozhodně nebývalo zvykem.
Je to především dílem čarokrásných melodií, které explodují už v druhé „Sultan`s Curse“, aby se v následující „Precious Stones“ (stejně jako v pološílené „Andromeda“) ponořily až někam do grungeové propasti, která jako kdyby odkazovala ke kořenům vlastní tvorby. Ovšem v tomto případě jen v náznacích, protože naprosto skvostné okamžiky posluchače čekají v následující dvojici „Stormbreather“ a „Roots Remain“, které jsou spolu se závěrečnou „Jaguar God“ (nejdelší skladba alba, osmiminutový progresivně epický opus) jasnými vrcholy celé jedenáctipoložkové kolekce.
Mastodon přišli s velmi chytrým albem. To totiž dokáže usmířit staré příznivce, kteří hořekovali nad tím, že předchozí desky byly málo progresivní (pro progresivisty je to samozřejmě rovnítko pro nudné) a těmi, kterým se naopak cesta nastoupená v posledních letech zamlouvala. Ovšem, pozor. „Emperor Of Sand“ se rozhodně nedá označit za kalkul, za něco, co by Mastodon museli natočit jako úlitbu starým fans, kteří už remcali nad částečnou ztrátou identity. Mastodon natočili desku přesně takovou jakou chtěli a je vidět, že v tomto případě si s ní skutečně pohráli, protože "Emperor Of Sand" má tu vlastnost, že dokáže s každým dalším poslechem trochu povyrůst.
|
