27.06.2017
TOOL
Dlouho očekávaná novinka je skoro hotová. Tedy z ..více

26.06.2017
NOCTURNAL RITES
Kdysi vlivná a uznávaná powermetalová parta ze Švédska ..více

25.06.2017
GARANT
Česká power-speedová parta vydala 24. června u firmy ..více

24.06.2017
SOLFERNUS
Brněnská obskurní skvadra SOLFERNUS představuje úvodní ..více

24.06.2017
RAMCHAT
RAMCHAT sa hlási s tretím videoklipom více

24.06.2017
SAMAEL
Švýcarští industriální blackmetalisté prolomili ..více






D.N.A. - Démon času
Poslechnuto namátkově. Zpěv mi evokuje spíše ..

PAPA ROACH - Crooked Teeth
Já zkrátka nemůžu vystát, že refrén tituln ..

D.N.A. - Démon času
Tohle album nemá chybu a vy jste totál mimo. Sam ..

ASMODEUS - Oko Horovo
:-) jasná 10 ..

W.A.S.P. - Still Not Black Enough
Ač nemám rád covery, tak Somebody to Love je ta ..

TANJA - Jsem posedlá
Já Annču velmi rád. ..

THE QUIREBOYS - Twisted Love
Právě poslouchám jednu věc na youtube a nezní ..

THE QUIREBOYS - Twisted Love
Pepsi, sežeň si debut Blackwater conspiracy - Sh ..

Čas zralých dýní
Je to jednoduché: Kiske to sdělil ve většině ..

TANJA - Jsem posedlá
Tak já nové album Anny K neznám. Jestli vyměni ..




Za poslední měsíc:
W.A.S.P. - The Headless Children
1669x

W.A.S.P. - Inside The Electric Circus
1575x

W.A.S.P. - The Crimson Idol
1179x

W.A.S.P. - Still Not Black Enough
1161x

TANJA - Jsem posedlá
912x

SKYCLAD - Forward Into The Past
834x



15.07.2017
GRAVELAND, URN, BLAZE OF PERDITION, SEKHMET, TRIBUTE TO URGEHAL, ASKEREGN, ARMAD..
Nýrsko, začátek od:14:00, vstupné: 500 Kč na místě 550K

22.07.2017
HEAVING EARTH, PERFECITIZEN, MADAFAKA, INCARNATE, CRIPPLED FINGERS, ANIME TORMEN..
Česká Lípa - Vodní hrad Lipý, začátek od:14:30, vstupné: 150,- Kč

27.07.2017
LOUDNESS (JPN), NOBODY KNOWS..
PRAHA - Nová Chmelnice, začátek od:20:00, vstupné: 499,-



článků celkem: 5641
recenzí: 4519
reportů: 508
rozhovorů: 320













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax

České kapely.cz - Nabízej a nakupuj českou hudbu


The Triumvirate Tour (SECRET SPHERE, DGM, TRICK OR TREAT, PORTA INFERI) – Barrák music club (Ostrava), Frankie rock club (Nitra), 17. - 18. 3. 2017

Jen málokdy se mi už poslední dobou stane, že bych zahlédla oznámení o nějakém koncertě a měla chuť začít skákat radostí. Jenže výjimky se naštěstí pořád ještě najdou a akce, která měla nám a našim východním sousedům přivést hned tři špičkové kapely italské scény, byla z výjimek nejpřekvapivějších. Přemýšlení tedy nebylo dlouhé a vlastně ani rozhodování, jestli přidat k už naplánované Ostravě i slovenskou Nitru o den později. Secret Sphere se v současné sestavě od alba „Portrait of a Dying Heart“ pasovali na jednu z mých nejoblíbenějších kapel a díky jejich vystoupení na festivalu Under Dark Moon před pár lety jsem si byla vědoma, že naživo to vážně stojí za to. DGM jsou dle mého jednou z vůbec nejlepších progových kapel a jejich poslední album „The Passage“ mi vyrazilo dech. Navíc jsem s nimi ještě naživo neměla tu čest a pokud má člověk možnost vidět cokoli z progové scény na pódiu, rozhodně by po té příležitosti měl skočit. No a Trick or Treat sice se svým juchavým speedem a vysokými vokály nejsou úplně můj šálek kávy, ale podařilo se jim získat moje srdce konceptem posledních dvou desek. „Watership Down“ je totiž jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Navíc vypadají jako zábavná banda, která by se měla vidět naživo, což mi dosud taky nevycházelo. Takovýhle balíček (a ještě za tak směšně nízkou cenu lístků, jako byla v Ostravě) se nevidí každý den a jednoznačně mi za tu letenku ze Švédska a výlet zpátky do vlasti stál. Vzhledem k určitým okolnostem vychází report později, než je běžné, ale pojďme se pod heslem „lepší pozdě než později“ ohlédnout za dvěma večery, které byly po okraj naplněné skvělou živou muzikou a ze kterých, troufám si říct, nemohl nikdo odcházet nespokojený.

Co se týče atmosféry, nemohl snad mezi Ostravou a Nitrou být větší rozdíl. Musím se přiznat, že jsem doteď netušila, že má Ostrava tak progové publikum. Zatímco v klubu Barrák byla účast překvapivě hojná (co víc, už před otevřením klubu se na schodech vytvořila slušná fronta), Nitra dopadla opravdu neslavně. Vysvětlení se nabízí hned několik. Ze zkušenosti vím, že na Slovensku to s účastí není slavné ani v Bratislavě, natož v menším městě. Navíc, český koncert se těšil zevrubnému promu a ceny vstupenek byly vskutku lidové, zatímco oněch 15 euro druhý den trochu zabolelo. V Ostravě se nejenže sešlo hodně lidí, ale navíc jsem už hodně dlouho neviděla takovou koncertraci progových triček. A během večera publikum ukázalo, že opravdu nepřišlo jenom na očividné taháky (přece jenom, logicky by spoustu lidí mohlo nalákat už jenom to, že Michele Luppi ze Secret Sphere hraje na klávesy ve Whitesnake a Alessandro Conti zpívá v Luca Turilli´s Rhapsody). Fakt, že lidé v publiku vytvořili skvělou atmosféru i na nejmíň hudebně přístupné DGM mě tedy zastihl nepřipravenou. Na druhou stranu, když jsme dorazily v Nitře těsně před začátkem do klubu, potloukala se tam pouze hrstka lidí a většina z nich byli členové kapel. V čem ovšem rozdíl nebyl, to byly naprosto excelentní a zapálené výkony všech přítomných kapel.

Než měla dojít řada na kapely italského triumvirátu, představili se publiku domácí Porta Inferi z Nového Jičína. Bez mučení se přiznám, že ačkoli jsem měla o jejich existenci ponětí, končilo u toho, že jsem je registrovala jako jednu z novějších powermetalových band. Jenže vzhledem k tomu, že jsem přece jenom z české scény trochu vypadla a nenapadlo mě se o ně nějak blíž zajímat, nevěděla jsem, co od koncertu čekat. A musím říct, že jsem nakonec byla víc než příjemně překvapená. Kapela sama sebe popisuje jako symfonický power metal, ale já bych se rozhodně nebála označení prog. A co víc, příjemně mě překvapily zakomponované moderní prvky a suverénní frontman Norman Power, který nejen, že vládne vážně dobrým hlasem, ale zároveň ví, jak pracovat s publikem. Velice pobavila scéna v Nitře, kdy se během zpívání vydal na procházku do publika a následně se přesunul k merch stánku, kde seděli členové Secret Sphere. Basák Andrea Buratto ale jeho kousek úplně ignoroval a věnoval se svému telefonu a když ho následně jeho kolegové z kapely upozornili ve chvíli, kdy už to zpěvák vzdal, upadl do hlubokých rozpaků. Publikum v Ostravě na tom bylo se znalostí kapely očividně mnohem líp než já, protože už na ně se sešlo v hojném počtu a kapelu hlasitě podporovalo. Nutno říct, že zaslouženě. Na české scéně je melodických kapel, které bychom mohli bez obav „vyvážet“ do zahraničí jako šafránu a já jsem ráda, že jsem se mohla přesvědčit, že jich je o jednu víc, než jsem myslela.

Trick or Treat jsou veselá muzika, která je jak dělaná pro hraní naživo. A popravdě, živé provedení skladeb mě oba večery bavilo ještě mnohem víc, než jejich verze na albu. Všechny tři italské kapely zaměřily svůj setlist na svá nejnovější alba – z „Rabbit´s Hill pt. II“ nám byly naservírovány čtyři kousky. Kapela otevřela skladbou „Inle´ (The Black Rabbit of Death) a postupně zazněly ještě superchytlavá „Cloudrider“, klipovka „The Great Escape“ a na závěr ještě „United“, ve které na desce hostuje Tony Kakko. Tady si ji dal celou Alessandro s omluvou, že bude dělat, co je v jeho silách. Což bylo mimochodem očividně opravdu hodně. Skladby Trick or Treat jsou opravdovou hlasovou gymnastikou a zpěvák vypadal, že ho vlastně ani moc nenamáhá, že se většinu času pohybuje na hranici ultrazvuku. Už jsem s ním měla tu čest v jeho druhé kapele a při srovnání je vidět, že zatímco Rhapsody jsou vážná záležitost a zaslouží si seriózní vystupování, v domovském působišti si zpěvák nadmíru užívá opičky a uvolněnou pódiovou prezentaci, ostatně jako zbytek kapely. Na blbinky pak převážně docházelo u starších skladeb. Když kapela vyrukovala s coverem „Girls Just Wanna Have Fun“, všichni na pódiu se tvářili, že v životě nebyli šťastnější. A při hraní „Loser Song“, když kapela předvedla roztomilou navičenou choreografii s pohyby cínových vojáčků, si mě tahle banda získala definitivně. Ačkoli jsem se původně těšila hlavně na následující dvě kapely, nakonec jsem si přála, aby měli Trick or Treat ještě o malinko víc prostoru. Publikum v Ostravě bylo už na první z italských kapel pořádně hlasité a početné, zatímco v Nitře to byla bída. Uklidňovala jsem se tím, že lidé dorazí později na hlavní tahák večera, jenže to jsem ještě nevěděla, že to celé bude úplně jinak.

Jak už jsem nakousla v úvodu, vidět naživo progovou kapelu je pro mě samo o sobě státním svátkem. Vidět jednu z mých vůbec nejoblíbenějších, která posledním albem překonala i moje vysoká očekávání, je ještě lepší. A když k tomu ještě navrch přidáte, že DGM netrpí syndromem tolika progových muzikantů, kteří se občas moc soustředí na své složité vyhrávky a zapomínají na pódiovou prezentaci, máte zaděláno na hudební orgasmus. Kapela se se setlistem opravdu nepárala a hned na úvod do publika narvala dvě úvodní skladby z nového alba „The Passage“: „The Secret Part 1“ a „The Secret Part 2“, které mají dohromady skoro šestnáct minut. Jenže s energií, jakou kapela vkládá do svých živých vystoupení, a vzhledem k tomu, že ani jejich opusy nepostrádají chytlavé melodie, si to mohli v klidu dovolit, aniž by hrozilo, že zájem publika opadne. Tohle byly rozhodně dva večery plné fenomenálních zpěváků. Ve chvíli, kdy Mark Basile poprvé otevřel pusu, spadla mi brada a já prakticky po celý zbytek koncertu nestačila zírat. Jeho vokály byly jak vystřižené ze studiové verze a navíc vypadal, že si to celé neskutečně užívá, vyzařoval charisma na všechny strany a ačkoli si troufám tvrdit, že velká část publika v Ostravě s kapelou nikdy neměla tu čest, Mark i zbytek kapely je měli v hrsti během pár minut. Osobně mě velmi potěšilo, že se kapela převážně soustředila na poslední album a měli jsme tak možnost poslechnout si živé verze hitovky „Animal“, otravně chytlavou „Fallen“, která už mi pár měsíců pěkně straší v hlavě (a koncert to ani trochu nevylepšil), titulní „The Passage“ či „Ghost of Insanity“, na které na albu hostuje Tom Englund a která mě vždycky zmate. A je úplně jedno, kolikrát už jsem ji slyšela. Což se stalo i při živém provedení, kdy jsem si dobrou minutu říkala, proč kapela hraje cover Evergrey. A celé to bylo o to víc matoucí, že naživo se Tomových partů ujal kytarový virtuoz Simone Mularoni, který má až překvapivě podobný hlas. Výkon DGM byl dle mého soudu naprosto famózní. Kapela je plná nesmírně talentovaných muzikantů a člověk většinu času ani nevěděl, kam se dívat dřív. O to hůř jsem se cítila v Nitře, kdy už tak velmi nepočetné publikum na jejich koncert ještě značně prořídlo a ve výsledku pod pódiem postávalo jenom pár jednotlivců. Ani to ale nemohlo kapelu nijak rozházet. Výkon v Ostravě, kdy měli DGM plný klub a konec každé skladby doprovázely hlasité nadšené ovace a výkon v Nitře, kde se sem tam pár lidí uráčilo zatleskat, byl naprosto srovnatelný.

Bylo jasné, že Secret Sphere ze sebe budou muset dostat všechno, aby si zasloužili své místo poslední kapely večera – a nijak mě nepřekvapilo, že to zvládli levou zadní. Kapela se představila jenom v pěti, bez druhého kytaristy Marca Pastorina a ačkoli žádné oficiální vyjádření neexistuje, promofotky k novému albu mluví jasně a kytarista už není součástí sestavy. V Nitře na Marca během koncertu dokonce padl dotaz z publika, na který Michele reagoval s grácií sobě vlastní, ukazoval na prázné místo na pravé straně pódia a vehementně tvrdil, že Marco tam ve skutečnosti stojí, copak ho všichni nevidíme? Je pravdou, že Marco na pódiu chyběl, obzvlášť kvůli jeho doprovodným vokálům, ale to je tak jediná věc, která se celému vystoupení dá vytknout. Michele Luppi zase jednou potvrdil svoji pozici mého nejoblíbenějšího zpěváka – a to prakticky ve chvíli, kdy otevřel pusu. A ani trochu se nenechal rozhodit tím, že chybělo málo a mohl mít to zpívání pořádně stížené, protože na něj během dne při spánku v dodávce zákeřně zaútočil stojan na klávesy a málem mu přerazil nos. Naštěstí z toho nakonec byl jenom krvavý šrám, který hypraktivnímu zpěvákovi očividně náladu nezkazil. Jako tradičně perfektně zvládal své vokály, ke kterým v živém provedení většinou oproti studiové verzi ještě zvládne přidat sem tam nějakou výšku navíc a zároveň neúnavně bavil publikum poskakováním, opičkami a obtěžováním svých spoluhráčů. Mikrofon několikrát skončil u některého z fanoušků a Michele naoplátku kradl telefony a sám se ujímal filmařské role.

Rozhodně ale nebyl v kapele jediný, kdo podával exceletní výkon, který bavil publikum. Většinu času moji pozornost strhával Gabriele Ciaccia za klávesami. Byla jsem docela zvědavá, jak se s tím v Ostravě popere, protože během večera, kdy plnil své povinnosti na merch stánku, do něj padalo jedno pivo za druhým a já začínala mít obavy, jestli nakonec na pódiu zvládne aspoň stát. Obavy to ale byly liché – zvládl nejenom to, ale ve výsledku je to naživo jeden z nejzábavnějších klávesáků vůbec. Člověka prostě neomrzí sledovat jeho efektní styl, kdy svoje Korgy ani trochu nešetří a vypadá, že se z nich pokouší vytřískat život, jeho gymnastické prvky, výskoky a dokonce i obíhání kláves dokola během hraní. Michele navíc na pódiu úplně nejradši obtěžuje právě jeho, takže jsme se několikrát dočkali scén, kdy mu zpěvák vypomáhal s hraním, nebo mu vrazil mikrofon a nutil ho nahradit Marca, třeba v úvodu „Lie to Me“, který předtím tradičně zpíval právě kytarista. A zpěváka očividně ani trochu nezajímalo, že klávesák je s hlasovými schopnostmi na štíru a pokaždé, když měl převzít mikrofon, tvářil se, že by možná radši z pódia utekl. Strunná sekce kapely si očividně vzala na starost zaplnění prázdného místa a tak v porovnání s prvním koncertem v téhle sestavě, který jsem pár let zpátky viděla, přidal mnohem více pohybu i basák Andrea Buratto a k mému překvapení se do interakce s publikem aktivně zapojoval i lídr kapely Aldo Lonobile, který je známý tím, že ho většinou během hraní nejvíc fascinuje pohled na vlastní kytaru. Jenže myslím, že v Ostravě bylo pro hudebníky zhola nemožné si své vystoupení neužít.

Rozjeté publikum bylo během Secret Sphere snad úplně nejhlasitější a neúnavná energie, kterou hudebníci do publika valili, se jim vracela zpátky několikanásobně. Čímž se dostávám k Nitře – a tady bez přehánění klobouk dolů, neskutečné díky a hluboká poklona za to, že tam kapela předvedla stoprocentní výkon a rozdávala úsměvy – těm odhadem ani ne deseti lidem, co v klubu ve výsledku zůstali. A když nebudu počítat sebe a kolegyni Veroniku, která se věnovala focení, o publiku se dá mluvit jen díky třem pánům, kteří se opírali o zábradlí. Mezi skladbami by člověk pomalu slyšel spadnout špendlík a já nechápu, jak si kapela mohla udržet tak skvělou náladu a naplno odehrát plnohodnotný set včetně přídavku „Wish & Steadiness“. Když jsem po koncertě mluvila s Aldem a říkala mu, jak je to strašná škoda, že neměli publikum, tvářil se nadšeně a komentoval to slovy, že ti tři v první řadě vypadali, že si to skvěle užili.

I Secret Sphere se zaměřili převážně na skladby ze své poslední řadovky, což v jejich případě dává největší smysl, protože je jediná s Michelem za mikrofonem (pokud nepočítáme nově přehrané album „A Time Never Come“). Set otevřeli peckou „Healing“ a mimo zmíněné klipovky „Lie to Me“ a přídavku „Wish & Steadiness“ došlo na „X“, „Union“, „The Fall“ nebo „The Rising of Love“. Ze zbytku rozsáhlé diskografie se pak dostalo například na „Legend“ nebo koncertní hitovky „Mr. Sin“ a „The Scars That You Can´t See“. Naprosto perfektní koncertní výkon po všech stránkách, který bavil každou vteřinu dva večery za sebou a zanechal ve mně pocit, že bych si to klidně dala ještě párkrát.

Co dodat? Takovýhle koncetní nášup bych si dala líbit mnohem častěji a rozhodně to ve výsledku stálo za všechno to cestování, včetně bonusů v podobě zrušeného spoje, který nám poskytl velmi poučnou hodinu čekání navíc na bratislavském autobusovém nádraží, popřípadě netradičního hotelového pokoje v Nitře, který byl umístěný v klášteře a člověk si mohl ukrátit dlouhou chvíli čtením Bible ve slovenštině. Tenhle model italského triumvirátu kapel, které se rozhodly spojit a vzájemně podporovat je skvělým řešením jak pro samotné kapely, tak samozřejmě i pro fanoušky, kteří i když třeba přišli jenom na jednu z kapel, dostali víc než příjemný bonus. Nadšení, které mě zachvátilo při oznámení turné tak došlo naplnění a já nakonec nemohla odcházet spokojenější. Akorát člověk musel vážně litovat kapely, které se po skončení koncertu v Nitře naskládaly do dodávek a rovnou se vydaly na cestu zpátky do Itálie, protože někteří členové šli následně prakticky rovnou do práce. Kdyby takový přístup po všech stránkách měly všechny kapely na scéně, hned by to vypadalo jinak.

Ray             


www.portainferi.com
www.trickortreatband.com
www.dgmsite.com
www.secretsphere.org


Fotogalerie


PORTA INFERI (Ostrava)



PORTA INFERI (Nitra)



TRICK OR TREAT (Ostrava)



TRICK OR TREAT (Nitra)



DGM (Ostrava)



DGM (Nitra)



SECRET SPHERE (Ostrava)



SECRET SPHERE (Nitra)


foto:
Veronika Hesounová


Vydáno: 18.04.2017
Přečteno: 362x




K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.


 
Metalforever.info © 2006 - 2017     RSS - články

stránka byla načtena za 0.12702 sekund.