Kdyby někdo chtěl definovat pojem „skutečný umělec“ nebo „opravdový hudebník“, muselo by v nedlouhém výčtu rozhodně být jméno Richieho Kotzena. Ten svými dlouholetými aktivitami jasně dokazuje, že byl už na konci osmdesátých právem považován za zázračné dítě z Pensylvánie a od svého vstupu do Poison (jakkoliv překvapivého) v roce 1992 se prostě z první ligy nikdy nehnul. Jistě, jeho sólová alba se nikdy nestala žádnými bestsellery, ale modří prostě vědí své. Kotzen tak už dlouhá léta představuje záruku naprosté kvality a fakt, že se stále více profiluje i jako výborný skladatel, jen podtrhuje skutečnost, že nedokáže natočit špatnou desku.
Situace kolem projektu The Winery Dogs je v současné době tak trochu v mlhách. Sám Kotzen přiznal, že v tuto chvíli neexistují žádné plány na žádnou další desku. Může se tak stát, že The Winery Dogs skončí a muzikanti se opět rozejdou po svých projektech. Billy Sheehan už začal realizovat obnovení Mr. Big (ti museli aktivity přerušit v roce 2014 po zdravotních komplikacích bubeníka Pata Torpeye) a bubeníka Mikea Portnoey v současné době vytěžuje hraní s The Neal Morse Band. Proto je vlastně současnost i nejvhodnější doba pro další sólovku Richieho Kotzena.
U úctyhodné devatenácté sólovky v řadě se snad už ani nedá čekat nějaký zvrat ve výrazu daného umělce, nějaký ostrý úhyb někam jinam. Neděje se tak ani v případě „Salting Earth“, ale u ní je hned za tepla nutné zdůraznit, že v porovnání s obě předchůdci, tedy s alby „24 Hours“ a „Cannibals“ se jedná o desku pestřejší, výrazově vyostřenější a celkově ještě dotaženější. Můžeme spekulovat nakolik mělo na Kotzena vliv právě účinkování vedle další skutečných mistrů rockové historie (Sheehana a Portnoye), nakolik sám o sobě ještě více dospěl (pokud to ještě jde…) a absorboval další vlivy. Prostě v souvislosti se „Salting Earth“ se dá říct, že tenhle muzikant skutečně zraje jako víno.
Ona i samotná deska. Na první poslech totiž působí trochu nevýrazným dojmem a jedinou skladbou, která ční nad ostatními, je singlová „My Rock“, navzdory názvu absolutně nerocková věc, pohybující se v hájemství koktejlového jazzu, funky, soulu, jemného blues a velice inteligentního pop rocku. Kdyby mělo dojít k porovnání s hvězdným Lennym Kravitzem (protože tohle je přesně jeho parketa), dalo by se říct, že právě v této věci jej Kotzen poráží jeho vlastními zbraněmi. Zbytek ale zpočátku působí, jako kdyby stál ve stínu této věci. Ovšem tak tomu není.
Úvodní, rozostřenými kytarami uvozená „End On Earth“, na první poslech zaujme, přestože nemá (jak by se dalo čekat) jasně hitový refrén, hlas samotného Kotzena klouže mnohem víc do blues a hudba se v riffech blíží komplikovanosti Led Zeppelin, ovšem postupně začnou na povrch vyplouvat další a další zajímavá zákoutí, na první poslech neslyšená. Kotzenova práce s harmoniemi je úchvatná a proto si může dovolit úspornější, a ve své podstatě klasické postupy v následující „Thunder“, kterou lze s „Make It Easy“ počítat za jasnou kotzenovku. Tedy skladbu, kterou by kytarista mohl vyprodukovat v jakémkoliv období své kariéry (tedy kromě dvou tří let po vyhazovu z Poison, kdy se věnoval spíše jazz fusion), a seděla by tam úplně stejně jako na „Salting Earth“.
Zbytek desky ale jako kdyby chtěl z rockové škatulky za každou cenu utéct. Kotzen se více noří do blues/soulového hájemství, kde mu jeho stále více coverdaleovsky laděný hlas slouží úplně nejlépe a kde může světu ukázat, že se jako ryba ve vodě umí pohybovat i v jiných hudebních odvětvích, než kam si jej mohli zaškatulkovat novodobí posluchači desek The Winery Dogs. Zde by mohla sloužit jako příklad skladba „Fire“ z druhé desky Vinařských psů „Hot Streak“. Právě ona jako kdyby ukazovala cestu Kotzenovu novému albu. Věci jako „I`ve Got You“, „This Is Life“, „Cannon Bell“ nebo zmíněná „My Rock“ čerpají hodně z podobného soudku, kde se nacházejí typické Kotzenovy melodie, propojované pestrou paletou odlišných hudebních stylů.
„Salting Earth“ je proto zárukou vzrušujícího poslechu, který se jen tak neomrzí a jak se dá, mohl by i odolat zubu času. Kotzen tedy rozhodně nezklamal a svým fanouškům naservíroval desku, ke které se pravděpodobně budou vracet častěji než k předchozím (ač i tak kvalitním) albům.
|
