Jsou tací, kteří se v souvislosti s nahrávkami melodických rockerů Jupiter Falls zcela vážně zaobírají otázkou, jestli se jedná o nejlepší undergroundovou kapelu současnosti ve Velké Británii. Nedivím se. Nemám sice dostatečnou představu o tom, co vše se děje v ostrovní podzemní scéně, ale album „Faces In The Sand Part I“ přináší tak explozivní emotivní bouři a fajnové melodické nápady, že uvažovat o vysokých příčkách pro pětici z Leedsu vůbec není od věci (byť s tím undergroundem bych byl raději opatrný).
Hlavním nositelem děje je příjemně nakřáplý vokál Jamese Harta, který i ve chvílích (zdánlivého) klidu dokáže tlačit svůj projev až na hranu a mačkat z něj velmi intenzivních momenty a prožitky, přitom však zůstává trvale uvěřitelný, přirozený a přesvědčivý. Dokonalým sparingpartnerem Hartovi je pak hodně šikovná kytara, Jupiter Falls navíc poměrně často dodávají skladbám atmosféru prostřednictvím akustické kytary, přičemž vzájemná kooperace elektriky a akustiky je velmi působivá. Jupiter Falls jsou velmi silní i při vytáčení velmi chytlavých melodií. Byť sami ke své tvorbě přidávají přívlastky jako alternativní či moderní (je pravda, že znějí velmi současně), dovedu si představit, že by se se svým pojetím melodického hard rocku neztratili po boku raných Bon Jovi, Alter Bridge, Thunder, či Def Leppard - tím je v podstatě vysvětleno to, proč řadit Jupiter Falls k podzemním kapelám není až tak úplně na místě, jsou momenty, kdy má tahle pětice tendence znít až hitově, což zpravidla nejpozději v pravou chvíli zarazí Hart tím, že vyloví z rejstříku drásavých emocí další netušený odstín.
Vůči některým dalším skladbám je to možné nespravedlivé, ale JupiterFalls řeknou to nejzásadnější hned v úvodní pecce „Welcome To My World“. Do úvodního poetického vybrnkávání na akustiku řízne tklivé kytarové sólo, velmi přitažlivý vláčný vokál zjitří emoce, vyhrotí napětí až na maximum, intenzitu pomůže zesílit i akční spolupráce se sborovým echem a působivost skladby vytrvale narůstá až do zklidňujícího finálního kytarového motivu. Následující šlapavá rockovka „Nothing To Me“ s celkem jedovatou kytarou demonstruje sílu kapely v akčnějších skladbách – žádná přehnaná agresivita, spíš našlápnutě chytlavá šťavnatá melodie a strhující energie. Po celou dobu se tvorbou kapely táhne potemnělý odstín, který vyvrcholí v pomalé přemýšlivce„See You On The Other“, rozehrávající další velmi silné emotivní divadlo.
Za vypíchnutí stojí i hostování Jamese Clancyho (Mutiny Within, I Legion) a jeho diskutování s Jamesem Hartem v divoké „Its Your Problem Now“. Prubířským kamenem alba (a vlastně jediným zásadnějším bodem, který brzdí celkové hodnocení) je závěrečná, téměř desetiminutová titulní skladba, ve které (což ale vzhledem k její délce je asi pochopitelné) emoce lítají nahoru a dolů, velmi silné pasáže se střídají s momenty, kdy se nic moc zásadního neděje (což se nestane v žádné jiné skladbě) a pomalá část (zpěv + piáno + akustická kytara) najednou, po předchozí erupci pocitů, působí až uspávacím dojmem.
Jednoduše řečeno – pocitová pecka a záplava silných melodií!
|
