Švédové Art Nation zabodovali v roce 2015 debutovým albem „Revolution“, které dokonce mnozí pasovali na jeden z nejlepších melody-rockových počinů dané sezóny. Novinka, jež názvem „Liberation“ navazuje na titul prvotiny, proto patřila mezi značně očekávané letošní desky, což pětice hudebníků cítila a nahrání díla věnovala celých šest měsíců, s tím, že k mixu byl opět přizván zkušený Jacob Hansen. A je pravda, že zvuk patří mezi ozdoby aktuální fošny Švédů, což se naštěstí dá úplně v pohodě říct i o většině z jedenáctky nových písní.
V poslední době sice v daném stylovém ranku vyšla řada kvalitních příspěvků, takže výchozí pozice pro každou novou desku je malinko složitější, a proto i druhá studiovka Švédů možná bude muset bojovat o své místo na slunci. Potenciál k tomu je zde ovšem nemalý, album po většinu hrací doby drží nadprůměrnou laťku kvality, je příjemně poslechové a nalezneme na něm řadu líbivých okamžiků. Jestli to nakonec bude stačit k dalšímu vynášení mezi nejlepší subžánrové počiny roku, je otázka, nicméně až zase tolik bych se tomu nedivil. Úvodní píseň „Ghost Town“ kupříkladu navnadí přímým hardrockovým tahem, evokujícím Diovu tvorbu, a zejména refrénem, který se odehrává ve svěžím polo-tanečním tempu. Tuto skladbu ostatně pánové vybrali jako druhý singl a zároveň k ní stvořili videoklip. A volba to možná nebyla jednoduchá, neb mezi desítkou následujících položek se nachází několik dalších adeptů, kterým by vizuální zpracování slušelo úplně stejně.
Nejblíže k tomu mají svižné kusy „A Thousand Charades“ a „The Real Me“, což byl ostatně singl číslo jedna. Oběma písním neschází rockový odpich (s vítaným nádechem AOR) a jejich poslech je zábavou a radostí. Rozporuplnější situace nastává, když autoři sklouznou k čistokrevné komerci, kdy by mohli z fleku figurovat v playlistu nejpovrchnějších rádií, včetně těch českých (a to už je opravdu extrém). Týká se to zejména dvojice baladických příspěvků „When Stars Align“ a „Take Me Home“, které samy o sobě nejsou vůbec špatné, zmíněný pocit vlezlosti je ale neodbytný, a to kvůli pěveckému projevu Alexandera Strandella, jenž se do svých tónů pokládá ve stylu devadesátkových boy-bandů a člověk už jenom podvědomě čeká, kdy začnou z repráků vypadávat rudá valentýnská srdíčka.
O něco upřímněji Švédové vyznívají v uvolněných rockových kusech jako „One Nation“ a „What Do You Want“, kde jim člověk slyšené tóny opravdu věří a je schopen se snadněji naladit na jejich vibraci. Nakonec je každopádně vhodné druhé album Art Nation doporučit, už třeba proto, že jeho náplň je jako stvořená k právě probíhajícím letním dnům, ke kterým díky své pohodové a zároveň svěží atmosféře ideálně pasuje.
|
