Stalo se to v době, kdy metal poslouchali pouze nejoddanější příznivci, kteří zůstali imunní vůči grungeové epidemii. Zlatá éra těžkého kovu byla nenávratně pryč, což ovšem ani v nejmenším neznamenalo, že metal zanikl. Pouze s poklidem vyčkával na svůj opětovný úder, na někoho, kdo intuitivně vyčíhá správný moment a nejkrásnější žánr ze všech opět přivolá na svět jako džina z láhve. Takový okamžik je jistě souhrou řady okolností, která se nedá dopředu vykalkulovat, někdo ale musí začít a vykřesat první jiskru. Tím někým byl švédský kytarista a skladatel Oscar Dronjak, potažmo album „Glory To The Brave“. Právě jeho vydání před rovnými dvaceti lety opět zažehlo mohutný metalový plamen, který se sice již nikdy nerozohnil do původní slávy, jeho objem ale nabyl dostatečné síly, aby zase dlouhodobě hřál srdce všech fanoušků světa. Vítejte při čtení seriálu, jehož cílem je zmapovat cestu švédské kapely s úderným a v historických metalových análech navždy vyrytým jménem. Vítejte u seriálu kapely Hammerfall!
Abychom pečlivě rozkryli vznik tohoto legendárního spolku, musíme se od zmíněného data vrátit ještě o několik let dozadu. Konkrétně do roku 1993, kdy se Oscar rozmáchl k úplně prvnímu úderu kladiva, když opustil spolek Ceremonial Oath. Ten koketoval s melodickým death metalem, což je žánr, kolem kterého se vůbec točilo několik původních členů Hammerfall. Není se co divit, vždyť se vše odehrávalo v Gothenburgu, rodišti kapel jako In Flames nebo Dark Tranquillity, jež jsou jednak obecně považovány za ikony melo-deathu, jednak jsou obě spjaty s Oscarovou partou. Z první jmenované se k Dronjakovi nejprve připojil bicmen Jesper Strömblad, a později také kytarista Glenn Ljungström, který nahradil Niklase Sundina z Dark Tranquillity. To ovšem probíhalo v době, kdy byli Hammerfall pouze zamýšleným projektem a hráli cover-songy od Pretty Maids, Judas Priest, Alice Cooper a jiných. Vystřídalo se v něm ještě několik muzikantů, všichni ale zároveň byli členy jiných uskupení, což se postupem času ukázalo jako zásadní problém.
Oscar se totiž nakonec hodlal soustředit pouze na Kladiváře, jenže ostatní nehodlali od tenkrát slušně se rozjíždějících part odejít. Termíny zkoušek či živých vystoupení se začaly překrývat, a tak se přihodilo, že tehdejší zpěvák Hammerffall, Mikael Stanne (opět Dark Tranquillity), nestihl účast v semifinále lokální soutěže Rockslaget, kam se kapela probojovala v roce 1996. Narychlo byl tedy povolán jistý Joacim Cans, který souhlasil, že s pány odehraje jeden večer. Hammerfall se tenkrát do finále nedostali, nicméně chemie mezi Joacimem a Oscarem zafungovala natolik silně, že nic oné noci neskončilo, ale naopak byla domluvena spolupráce, která trvá do dnešních dní. Oba hudebníci jsou zároveň od uvedeného roku jedinými stálými členy kapely, na nichž stojí a padá veškerý úspěch Kladivářů.
S basákem Fredrikem Larssonem a již zmíněným kytaristou Ljungströmem po boku tedy nestálo tvorbě debutové fošny „Glory To The Brave“ nic v cestě, zvlášť když – na základě záznamu z živého vystoupení - klaplo sepsání smlouvy s německou firmou Via Records. Vše zabralo zhruba rok, přičemž základní skladatelské dvojici Dronjak – Cans (jenž je autorem většiny textů) výrazně pomáhal Jesper Strömblad, který je zároveň uvedený jako oficiální bicmen nahrávky. Fakticky však album namlátil Patrik Räfling, jenž se ke kapele přidal brzy po jeho vydání, ovšem setrval s Kladiváři krátce, pouze do roku 1999. Na debut se nakonec dostalo devět skladeb, přičemž některé byly stvořeny již dříve, jiné byly zbrusu čerstvé („Stone Cold“, „Glory To The Brave“ a The Dragon Lies Bleeding“) a jedna byla Dronjakem napsána dokonce ještě před zrodem Hammerfall („Stell Meets Stell“).
A v čem že tedy tkví kouzlo díla, které je obecně bráno jako první vlaštovka rychle se vracejícího metalového hejna? Pokud někdo čeká vyloženě mistrovský či snad dokonce magický hudební příděl, bude zklamán. Obsah prvotiny Kladivářů vlastně není extra výjimečný a jistě bychom našli jiné počiny a hlavně kapely, které by si zasloužily minimálně stejné uznání a úspěch. Pánové z Hammerfall byli „pouze“ v pravý čas na správném místě, přičemž ani oni sami nemohli tušit, co vydání jejich debutu na scéně způsobí. Na druhou stranu je nutné důrazně napsat, že nejde o zázrak zcela nahodilý, bez hudby, která nevykazuje alespoň nějaké kvalitativní znaky, by zkrátka nebylo možné obstát. A že skladby alba „Glory To The Brave“ mají nespornou sílu, o tom není třeba pochybovat, ne nadarmo nakonec debut Švédů patří mezi dodnes nejoblíbenější počiny kapely, a to hned vedle následující studiovky „Legacy Of Kings“. Již na přebalu prvotiny se objevila postava válečníka Hectora (z dílny Andrease Marshalla), který se v budoucnu stal malinko nuceným maskotem Hammerfall. Navzdory lehké infantilnosti si jej fandové oblíbili a jakmile jednou jedinkrát na coveru chyběl (deska "Infected" z roku 2011), posluchači jakoby natruc album ignorovali. Hudebníci se k němu proto rychle vrátili, z podtextu jejich vyjádřeních je ale jasně znát, že je takový přístup fanoušků velmi mrzí. Není se co divit.
Ale zpět k debutu. Celou krasojízdu začíná ostrý riff písně „The Dragon Lies Bleeding“, který brzy utne Cansův krátký vstup, aby rozpoutal ještě důraznější metalovou smršť. Snad je to právě nekompromisní rytmický nástup alba v podobě jednoho z nejlepších songů kapely vůbec, který má lví podíl na jeho úspěchu. Pánové zkrátka odkryli karty hned na samém začátku. Byly na nich nápisy s logy ikon žánru, na kterých Oscar vyrůstal a u nichž hledal nejzákladnější inspiraci. Stačí uvést jména jako Riot, Dio, Iron Maiden, Warlord, Stormwitch, Accept, Judas Priest nebo Running Wild, aby se nám v mysli vyrýsoval celkem konkrétní hudební obraz. Heavy metal až za hrob, s občasným vstupem do power a speed metalu, kteréžto žánry ovšem sám Dronjak nechce příliš zmiňovat a s oblibou se přidržuje pouze těžko-kovové kolonky. Ta je opravdu ve tvorbě Hammerfall nejmarkantnější, já však nemůžu ignorovat vícestylový přesah kapely, přičemž ale jedním dechem dodávám, že nad vším vždy bude stát vtahující účinek melodických motivů. Právě těch totiž měli švédští autoři na počátku své kariéry na rozdávání a s řadou úplně nejlegendárnějších se vytasili již na debutovém příspěvku.
Nejde snad ani o refrénové party, v nich se pánové úmyslně nehnali do výšek ala Helloween nebo Stratovarius a naopak formou přímočarých otěží přidržovali skladby více u země. Chytlavých okamžiků dokázali i tak nabídnout mnoho, např. slokové fráze a bridge většiny debutových skladeb oplývají neodolatelným klenutím i tahem. Zajímavostí je, že autoři pokaždé nestaví písně dle tradičního mustru a po refrénu či sólu ještě nejednou přijdou s pěveckou nástavbou, která celou kompozici obohacuje jako náhrdelník krásnou ženu. Když pak do hry vstoupí sice jednoduché, ale zcela funkční riffy, jako jsou ty v položkách „Hammerfall“ nebo „Child Of The Damned“ (což je sice cover od Warlord, ale stejně), potažmo se přidá lahodně vykroucená vyhrávka s chytře přepouštěnou melodií („Stone Cold“), pohybuje se zábava na velmi slušné úrovni a člověk je schopen pánům odpustit někdy opravdu až příliš nenápadité chorusy (právě „Stone Cold“ nebo i „Steel Meets Steel“).
Samotné vrcholy nahrávky ovšem malinko paradoxně stojí mimo její metalové vyhranění. Jde totiž o dvojici baladických písní, z nichž ta první s názvem „I Believe“ znamená dokonalý prototyp metalového ploužáku se vším, co k němu patří, a druhá je nekonečně blyštivým skvostem, jehož záře přesahuje hranici této desky a jako nejkrásnější diamant zdobí celou metalografii kapely. Řeč je o titulním opusu, který je nasycen takovým množstvím emocí, že by jím určitě nepohrdla ani bohyně lásky Afrodita. Jemné pianové preludium tvoří nosný základ pro mimořádně dojemné vokální linky, které i za pomoci vícehlasů vyloženě hladí duši (vokály zastávali Oscar i Fredrik). Právě zde projevil Cans obrovský talent a schopnost vcítit se do melodramatických zákoutí písní, kteréžto dary měl jednak od pánaboha, jednak díky školení na hudebním institutu v Hollywoodu. Skladba má přes sedm minut, díky dokonalé stavbě ale není na přemýšlení o její délce vůbec čas, posluchač má naopak nutkání přát si, aby nikdy neskončila.
A tak je vlastně jenom dobře, že debut Hammerfall způsobil nastartování opětovné heavymetalové renesance, neboť jeho obsah - přestože ne zcela bezproblémově ozvučený - dostatečně kvalitně a hlavně atraktivně skloubil dvě největší přednosti žánru, tedy sílu a melodie. Začátek slávy kapely byl otázkou několika měsíců, do hry navíc vstoupil label Nuclear Blast, který od Via Records nejprve odkoupil licenci na první album a později i veškerá práva, aby s Hammerfall připravil smlouvu na nahrání čtyř desek (dohromady se pak vzájemná spolupráce protáhla až na devět počinů). Brzy následovaly koncerty s Gamma Ray, Saxon, Alice Cooperem, Stratovarius, ale i poněkud nečekanou partou Death na americkém turné, potažmo účast na kompilaci, která byla součástí německého magazínu Rock Hard, jehož náklad se tehdy pohyboval kolem 90 000 kusů. Jiskra byla zažehnuta a velkolepý pochod švédských bojovníků přes dlouho neobdělávané heavymetalové pole mohl začít. Neboli jak dodává Oscar ve svém prvním rozhovoru vůbec: "HammerFall is on the frontline in this battle, and will lead the troops to victory when the time comes to march off to war!"
|
