Take my hand and I will follow, now I turned to god with rage
I haven´t strenght to live for tomorrow, my heart will dead remains…
To srovnání se nabízí nejen díky stejnému stylovému zaměření a melancholickému výrazu, ale i díky podobným existenčním peripetiím. Než se finští smutnilové To Die For po silném startu na přelomu tisíciletí nadechli ke své další cestě vzhůru, prošli si krátkým rozpadovým mezidobým, po kterém se k tahounovi kapely Japemu Perätalovi průběžně vraceli někteří z bývalých členů kapely. Slovenští Gloom, za jejichž vznikem stojí bubeník Radoslav Priputen, mají ty rozpady za sebou již dva, přičemž tím, kdo se společně s Radoslavem vytrvale vrací, je kytarista Igor Tinák. Tahle dvojice po pětileté pauze v roce 2014 provedla již druhou resuscitaci kapely a v letošním roce (posílená o pěvce Martina Pazderu, basáka Miroslava Maľcovského a po vydání alba i o klávesandu Barboru Petrášovou) představila své druhé album „Catharsis“ (prvotina Nostalgia“ letos oslavila již své jedenácté narozeniny), které by se klidně dalo považovat za pokrevního příbuzného ať již zmíněných To Die For (nebýt lehce odlišného projevu Martina Pazdery, zcela vážně bych dumal nad tím, jestli Jape a jeho již rozpadlá parta nevydali nějakou utajenou desku), The 69 Eyes, či Lake Of Tears.
Důvodem je především takřka všudypřítomná melancholie, zdůrazněná velice účinnou dávkou nenásilné agresivity, převážně vláčnějším tempem a pochopitelně velice šikovnou melodikou, díky které do skladeb Gloom prosakuje až taneční duch. Tahle kombinace se nejsilněji projevuje zejména v potemnělé „Heart Dead Remains“ s romanticky houpavým nádechem, velice silným a snadno zapamatovatelným refrénem, velmi působivým emotivním gradováním a naprosto dokonalým finále v podobě plačtivého smyčce, a v podobně vystavěné tajemné duetovce „Lillyann“ s velmi smyslným vokálem hostující Natálie Bučkové. Asi nejsilnější porce smutnění přijde v zasněně křehké titulní instrumentálce s akustickou kytarou, asi největší překvapení Gloom nabídnou ve svojské předělávce skladby „Lovesong“ z repertoáru The Cure – za takhle sebevědomě a po svém zpracovanou hitovku, která zachová původní duch originálu a přitom (snad vyjma zvuku kláves) naprosto dokonale zapadne do celé kolekce s tím, že její zařazení mezi dva největší taháky alba ani v nejmenším neruší, zaslouží potlesk. Gloom se nebojí ani agresivní přímočarosti, což dokazují v „No One Ever“, jako nejkompromisnější spojení obou tváří kapely pak poslouží klipovka „Fatal Trust“.
Na desce, která neztratí ani na moment nic ze svého napětí (možná tomu přispívá i fakt, že Gloom jsou poměrně střídmí, délka alba nepřesáhne pětatřicet minut, což v případě takhle vydařeného hraní si s emocemi je docela škoda), zaujme i čistý, sytý a přehledný zvuk, díky kterému je možné snadno sledovat jednotlivé nástroje a o mnohém vypovídá i s náladou alba dokonale korespondující obal. Co na tom, že Gloom vaří z ověřených a vyzkoušených ingrediencí, když lze s příjemně rozdrásanou dušičkou konstatovat, že se jim jejich návrat na scénu vydařil na výbornou.
|
