Že by Cheap Trick byli nějak zvlášť pracovitá kapela se rozhodně v uplynulých letech říct nedalo. Nikdo sice nečekal, že by tihle Američané sázeli jednu desku za druhou jako na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byli na svém jednoznačném vrcholu, ovšem pauzy mezi alby se natahovaly už na dlouhé roky a proto nejeden fanoušek mohl považovat loňskou „Bang, Zoom, Crazy… Hello“, kterou kapela završovala oslavy svých čtyřicátin, za pravděpodobně poslední album. Ovšem to je omyl! A veliký jak hrom! Uplynul totiž jeden jediný rock a Cheap Trick jsou zpět s novou deskou! Naprosto neuvěřitelné! Možná je do výkonu žene touha udělat ještě něco velkého, možná jim sílu do žil vlila mladá krev v podobě bubeníka Daxxe Nielsena (což je syn kytaristy Ricka Nielsena), který nahradil původního hráče Buna E. Carlose, možná se jedná jen o radost ze společného hraní.
Ať tak či tak, novinka „We`re All Alright!“ (údajně pojmenovaná na počest jejich slavného hitu „Surrender“) je venku a hned na tomto místě je nutné přiznat, že je opravdu parádní. Cheap Trick ukázali, že jsou ve formě už s minulou „Bang, Zoom, Crazy… Hello“, kdy se jim podařilo zastínit všechna alba, řekněme od „Woke Up With A Monster“ a s novou desku v tmto trendu pokračují. Ba co více, s „We`re All Alright!“ se jim daří takřka rovnat svým slavným kouskům jako „Dream Police“ nebo „Heaven Tonight“. Přestože si kapela opět vypomohla staršími kousky (v tomto případě rock n`rollem „Radio Lover“ a „She`s Alright“) vůbec to není na škodu, protože tyto skladby vedle novinek fungují naprosto spolehlivě.
Co je však nejdůležitější, je fakt, že Cheap Trick tentokrát skutečně hýří silnými nápady, které nemají nijak daleko do jejich někdejší pověstné hitovosti, kde rezonují nejsilnější kousky jejich diskografie. Oproti předchozím albům přibrali trochu hardrockové hutnosti, což rozhodně není na škodu věci. Ta se projeví hned v úvodní dvojici skladeb „You Got It Going On“ a „Long Time Coming“ (pilotní singl alba) a pak i v „Brand New Name On An Old Tattoo“, kde se Nielsen vytáhl s výborným kytarovým sólem, které je načichlé stylem, kterým hraje například Slash.
I když Cheap Trick nezapomínají ani na své powerpopové srandičky, které jsou pro jejich hudbu už léta charakteristické, nezní v tomto případě ani „Nowhere“ či „Lolita“ (asi jediná věc na albu, kterou lze při opakovaném poslechu sem tam přeskočit) nijak přehnaně ulítle a praštěně. Navíc se velmi povedla i povinná balada, v tomto případě „Floating Down“, která i přes trochu zbytečně afektovaný úvod zpěváka Robina Zandera rozkvete do nebývalé krásy a i když konkurence slavné „The Flame“ je velmi výrazná, „Floating Down“ svou sílu prostě má.
Ostatně jako celá tahle deska. Cheap Trick proto velice mile překvapují. Rukavice jejich vrstevníkům, ale i mnohem mladším je tedy hozena. Kdo se jí pokusí zvednout?
|
