Je docela zvláštní, že dva z nejzásadnějších nestorů německé metalové scény vydávají svá nová alba v rozpětí jednoho týdne a u obou dvou lze v podstatě narazit na podobný zádrhel – od prvního tónu je nad slunce jasné, kdo vám hraje, léty definovaný sound a výraz je naprosto jednoznačný. Od prvního tónu je naprosto zřejmé, že vás kapela nemá v podstatě jak překvapit. Od prvního tónu je zjevné, že to kapele maximálně šlape. Jenže zdaleka ne všechny melodie a nápady se podaří vybrousit a vygradovat tak dokonale, aby novinka ustála srovnání se svými předchůdci (bavíme se o vrcholech diskografie) bez ztráty kytičky. Novinka Accept „The Rise Of Chaos“ má však oproti letošnímu albu Rage dva plusové body k dobru – jednak je to fakt, že jejich skladby nezůstávají statické a postupným vstřebáváním přece jen košatí, hlavním důvodem je pak naprosto strhující kytarová exhibice Wolfa Hoffmana, která dokáže i v těch nejhouževnatějších skladbách vykřísnout velmi zábavnou jiskřičku.
Z tohoto pohledu je vlastně nepodstatný (nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu…, i když skutečnost, že druhý kytarista hraje ve studiové tvorbě u Accept prostě druhé housle, k tomu spěla) odchod Hermana Franka, kterého v sestavě nahradil další veterán germánské scény Uwe Lulis, stejně tak příchod bubeníka Christophera Williamse nijak neovlivnil směr a výraz kapely. Takže na „The Rise Of Chaos“ najdete přesně to, na co jste od Accept zvyklí – skvělé riffy a úžasně vygradovaná kytarová sóla, tradičně tvarované melodie, silnou podporu sborů, masivně akční rytmiku, struhadlově sebejistý vokál Marka Tornilla s občasným šťavnatým výletem do jekotu i texty, reflektující aktuální neklid kolem nás. A protože se Accept drží stoprocentně svých postupů, dá se i pochopit fakt, že některé motivy znějí velmi povědomě. To by samo o sobě nebyl problém, ten spíš přijde ve chvíli, kdy se nepodaří zejména refrény úplně vygradovat (třeba tak jako v závěrečné „Race To Extinction“) a leze z toho docela houževnatá zarputilost bez potřebné lehkosti. Jenže autorské duo Hoffmann a Baltes je natolik zkušené, že i na x-krát prošlé stezce dokáží najít silné hitovky, ve kterých zmíněný zádrhel snadno rozpustí – potemnělou „Koolaid“, dokonale demonstrující všechna zmíněná pozitiva, pro kapelu naprosto charakteristickou „Die By The Sword“ s výborně vygradovaným refrénem, či melodické kvaltovky „Carry The Weight“ a „Worlds Colliding“. A znovu zdůrazňuji – to, co do vcelku očekávané formy vnáší dostatek rafinovanosti, aby síla skladeb nevylezla hned při prvním poslechu a příliš brzy se neopotřebovala, to je kytarové malování.
Nehledáme nové směry, nepřemýšlíme o tom, kam se dál rozvíjet, cítíme se velice spokojeni s tím, co je teď…“, to jsou slova kytaristy Accept Wolfa Hoffmanna, charakterizující jejich nové album „The Rise Of Chaos“. Není potřeba říkat víc, myslím si, že představa o tom, jaké je nové album Accept, je tímhle dostatečně jasná. Naprostá sázka na vlastními postupy vybudovanou klasiku – na jedné straně svým způsobem pochopitelná hra na jistotu a díky tomu asi nejobyčejnější album kapely v tomto tisíciletí, do kterého trochu prosakuje rutina, na straně druhé tradičně silná lekce z dokonale zahraného klasického heavy metalu.
|
