Pro Satyricon byla poslední léta hektická. Když se zdálo, že s poslední bezejmennou deskou z roku 2013 dosáhli svého nového vrcholu, kdy si je pořadatelé velkých festivalů už mohli zvát jako jedny z hlavních hvězd, kdy jim konečně byla nakloněna kritika i fanoušci, oznámil před dvěma lety Sigurd Wongraven, čili hlavní postava kapely, frontman Satyr, že trpí nádorem na mozku. Pro fanoušky to tehdy byl šok a ani sám Satyr v tu chvíli nedokázal dát uspokojivou odpověď na otázku, zda to znamená konec Satyricon nebo jen dočasné zbrždění solidně rozjeté kariéry. Nyní se však zdá, že Satyr se svou nemocí statečně bojuje a snad už i vítězí.
Každopádně na jaře letošního roku prohlásil, že deska bude hotová v létě a že se může jednat o jeho poslední počin. Tím své příznivce sice moc neuklidnil, ale prohlášení potom korigoval na to, že pokud to bude věc poslední, musí to být něco speciálního. Pokud by následovala další alba, může „Deep Calleth Upon Deep“ znamenat startovní výstřel k nové, dosud nepoznané etapě jeho kapely. To se ale říkalo i o minulé desce a proto ji ústřední dvojice (pro neznalé Satyr a bubeník Frost) nechala bez názvu. Tenkrát také přišla s tolikrát přetřásanou skladbou „Phoenix“, která rozdělila fanoušky na dva tábory. Jedni jí opěvovali jako krok novým směrem, k rockovějšímu pojetí hudby, jiní ji kvůli čistým vokálům nenáviděli. Ti smířlivější ji brali jako vcelku dobrý experiment, ovšem hned vzápětí dodávali, že takovou budoucnost Satyricon by si zrovna nepředstavovali.
A prohlášení o dalším novém začátku ohledně „Deep Calleth Upon Deep“ mohla hovořit několika jazyky. Jelikož Satyricon jsou kapela, která si v minulosti nikdy nebrala žádné velké servítky se stylovými mantinely (tedy snad jen v upjatých blackmetalových letech na úsvitu kariéry), mohlo se čekat, že vykročí jakýmkoliv směrem. Hned ze začátku je nutné podotknout, že se rozhodně nejedná o žádný krok zpět, ovšem ani o cestu, kterou naznačovala „Phoenix“. Novinka se posunuje sice zase o kousek dále od původního black metalu (má s ním ještě vůbec něco společného?) a pokud to hodně přeženeme, zasahuje až do hájemství art a prog rocku. Samozřejmě jistá příslušnost ke kořenům jako nutná spojnice tady stále je, blackmetalové sypačky už by tu asi hledal jen blázen.
O tom, že se deska bude pohybovat spíše ve středních nebo pomalejších tempech, přesvědčí hned otvírací „Midnight Serpent“, kterou sice otevře kanonáda Frostových bicích, ale brzy se tempo zklidní a ke slovu se dostávají různé vyhrávky, zvukové fígle a roztodivné Satyrovy melodie. Ten vrší jeden nápad na druhý, ovšem rozhodně ne bez ladu a skladu a nakonec tímto podivným způsobem dodává skladbě její neopakovatelné kouzlo. Proto si pak může dovolit vpravit do následující „Blood Cracks Open The Ground“ nejen klasické kytarové vyhrávky ve stylu Iron Maiden, ale i klávesové plochy a harmonie jako vystřižené z alb Deep Purple, Rainbow či Yes (navíc opět s Frostovou bicí ekvlibristikou). Proto si také může dovolit udělat „To Your Brethren In The Dark“ jako klasický doommetalový žalozpěv.
Určitou vůdčí skladbou celé kolekce je pak titulní věc, která byla vydána už jako první ochutnávka. „Titulní píseň je jediná na albu zpívaná barytonem a klasickou kytarou po celou dobu trvání. Cítil jsem, že tonální hloubka je potřeba, aby vylepšila groove v heavy částech,“ říkal Satyr, ovšem jedním dechem dodával, že „Deep Calleth Upon Deep“ nemůže být tím úplně reprezentativním vzorkem celé kolekce. U minulé desky tomu v případě „Phoenix“ také tak nebylo… Přestože i „Deep Calleth Upon Deep“ využívá čistého zpěvu, který dotváří atmosféru celé skladby, není v tomto případě vodičem, ale spíše doplňkovým prvkem. Velmi důležitou součástí je tento čistý zpěv i u další skladby „The Ghost Of Rome“, která hodně čerpá z klasického heavy metalu a Satyrova kytara se v ní vzdaluje od blackmetalových standardů na míle daleko.
A co teprve pak „Dissonant“ s šíleným avangardním úvodem, kdy se ozývá saxofon a vše jako kdyby mělo každým okamžikem spadnout až někam do acid jazzu. V tu chvíli pravověrní dostávají osypky… Postupem času se ale vše narovnává a „Dissonant“ se svými mohutnými groove riffy se stává přece jen skousnutelnější věcí. „Black Wings And Withering Gloom“ uspokojí hlavně staré příznivce, protože právě zde Satyricon asi nejvíce zachřestí blackovými zbraněmi, ovšem tak jednoduché to nakonec také není. Sedmiminutová kompozice je možná vším, jen ne klasicky přímočarou blackmetalovou nahrávkou. Kromě klasických, severským sněhem zavátých kytarových poryvů zde vystupuje značné množství progresivních momentů, změn temp a různých zvratů, že její (svým způsobem) genialita vypluje na povrch až po opakovaných posleších. A závěrečná „Burial Rite“? Ta může působit jako takové usmíření všech fanouškovských táborů. Zde jsou Satyricon z celé desky asi ve své nejčistší podobě.
Přestože „Deep Calleth Upon Deep“ není rozhodně deskou jen na pár poslechů (jelikož po každém dalším roste), může představovat další vrchol, kterého Satyricon dosáhli. Jestli je tímto albem odstartována evoluce nebo jestli se jedná o uzavření historie této kapely, je zatím zbytečné předjímat. Pro nadcházející krátící se dny bude rozhodně „Deep Calleth Upon Deep“ ten ideální soundtrack.
|
