Česky znějící název „Malina“ si zvolili pro své páté album norští progresivisti Leprous. Chtělo by se říci, že novou desku jsem slupnul jak malinu, ale s Leprous to nikdy není tak jednoduché. Už na „Coal“ se odklonili od své původní „divoké“ tvorby k intimnějšímu, melancholičtějšímu a minimalističtějšímu pojetí prog metalu. A slůvko metal už je víceméně v opozici, protože „Malina“ přináší ještě větší změkčení, což ale není nutně zlo. Některé potěší fakt, že téměř zmizelo zpěvákovo zdlouhavé „aaa – aaa – aaa“, které ne každému bylo po chuti. Naopak přibyla symfoničnost.
Úvod je klidňounký, něžňoučký jak cukrová vata. „Bonneville“ však změní tvář. Sice až po dvou minutách, ale ukazuje, že Leprous příliš neukročili mimo již vyšlapanou cestu minulým albem. Bicí se konečně dostanou do nějakého rytmu a především ústřední podladěný riff vás významně osloví. Vypjatý zpěv Einara Solberga nepřekvapí, ale opět strhne. „Stuck“ již můžete znát jako videoklip, avšak ten je jen zkrácenou verzí. Na desce je skladba bohatší o symfonický závěr skladby, který je u Leprous novum. Jinak se jedná o přímočarou rockovou věc, která navazuje na takové hity, jakým byla třeba „The Prize“ z minulé desky. Za jednoduchou maskou se však skrývá skladba, která má co nabídnout i po x-tém poslechu. Skvělé kytary, bicí i nenápadné, leč šikovně využité klávesy. Výtečná skladba s krásným závěrem jako malinou na dortu.
Syntezátorové zvuky otvírají další hitovku a to „From The Flame“, která nabízí snad nejchytlavější refrén, jaký kdy kapela stvořila. Jinak stejně jako „Stuck“ nabízí skladba relativně jednoduchou prog rockovou kompozici, která má však při bližším průzkumu sofistikovanou hudební složku. V „Captive“ používají Leprous svou oblíbenou formulku, kdy opakují stále stejný kytarový riff dokola, stejně tak bicí, a postupně skladbu zahušťují o melodie a zhutňují atmosféru. Opět zdánlivě jednoduchá skladba, která však představuje to nejlepší ze současného prog rocku.
Trochu jako vtip může působit začátek „Illuminate“ protože tu je opět minimalistický, neustále se opakující riff. Kolikrát jste nějaký takový od Leprous už slyšeli? Jenže ono jim to vychází. Skladba jako taková je jedním z vrcholů desky. Výtečný vícehlasný refrén opisuje parádní melodii. Stejně jako u většiny skladeb je dominantou Einarův zpěv, který se od minula nijak nezměnil a kdo nemá rád fistule a A-HA, nebude mít rád ani Einara. A jeho zpěvu si pořádně užijete v následující pomalé, ale naléhavé „Leashes“, která je takovým Leprous standardem. Potěší příjemně zakomponované smyčce a krásně znějící kytary.
Následující skladba je exhibicí. Temný úvod je podpořený netradičními syntezátory, které tvoří onu temnou atmosféru. „Mirage“ se nadále rozvíjí jak progový květ. Instrumentální složka je takřka dechberoucí, Einar předvádí výtečný výkon, což je však u něj obvyklé. Zatímco všechny předchozí (až na úvodní) skladby jsou přímočarými písněmi,“Mirage“ naplno odhaluje potenciál kapely a představuje nejprogresivnější věc na desce. Závěrečný souboj baskytary a kytary je parádní záležitost. Tempo se zde mění několikrát a skladba má výborný odpich. V minulosti jsem kapele vytýkal až příliš pomalých věcí, na novince, třebaže je jemnější, je rozhodně více rychlejších temp než v minulosti.
Je sladká? Je lahodná? Jaká je titulní „Malina“? Především je pro změnu pomalá a intimně znějící. Kytar si tu moc neužijete. Skoro jako by se jednalo o Einarův recitál. Celou skladbu si pro sebe totiž uzmul právě on. Jeho zpěv tvoří melodie a je dominantním prvkem celé písně. Velmi emotivní kousek. Návrat k přímočarosti je „Coma“. Zaujme salva riffů v začátku, které vás ale provází po celou dobu trvání skladby. Bicí Baarda Kolstada jedou jak nezastavitelný parní válec. Rozhodně jedna z těch tvrdších věcí na desce. „The Weight Of Disaster“ zní prostě jako Leprous. Má typické atributy jejich hudby a mohla by být klidně někde na předchozí desce nebo i na „Coal“. Zcela netypickou věcí pro kapelu je kousek poslední. „The Last Milestone“ tvoří jen orchestrální podkres a zpěv. Minimalistická, dramatická, srdceryvná a zvláštní píseň. Smyčce jsou využity skvěle a Einar zní, jak kdyby zpíval na mši v kostele. Poslech se stává až duchovní záležitostí a houslové sólo se zařezává hluboko do hudebního srdce. Nádhera.
„Malina“ není nijak velkým posunem, a když, tak jen ještě větším zjednodušením hudby Leprous a ústupu od tvrdosti. Přesto mě opět dokázala kapela strhnout. To je tak, když prostě někdo umí psát skvělé skladby.
|
