Když takřka záhy po třetí desce „Afterglow“ opustil tuhle superskupinu kytarista Joe Bonamassa, aby pokračoval dál ve hvězdné sólové dráze, a Glenn Hughes s Jasonem Bonhamem si založili krátkodechý projekt California Breed, vypadalo to, že s Black Country Communion je už navždy konec. Tahle čtveřice tak skoro bezezbytku naplnila obecné povědomí o tom, že superskupiny jsou jen chvilkové záležitosti a nevydrží víc než tři alba. To by ovšem nemohl přijít loňský rok a opětovné sblížení dvou (ještě před pár lety skoro nesmiřitelných) kohoutů. Hughese a Bonamassy. „Zkusili jsme něco napsat a najednou šlo všechno samo. Je to tam,“ nebránil se emocím Hughes poté, co se pravidelně začal scházet právě s Bonamassou a z nezávazného jamování se postupem časdu stala opět regulérní záležitost. Black Country Communion ožili…
Není proto náhodou, že deska „BCCIV“ je dílem pouze Hughese a Bonamassy. Klávesista Derek Sherinian nakonec plní jen funkci hudebníka (nikoliv skladatele) a k tvůrčímu procesu nakonec nebyl přizván ani producent Kevin Shirley. Jako kdyby tím Hughes a Bonamassa chtěli demonstrovat svou současnou soudržnost a fakt, že Black Country Communion jsou sice skupina čtyř velmi silných individualit, ovšem že stojí především na nich dvou. Výsledkem je tedy čtvrtá deska, o níž se dalo předpokládat, že už nikdy nevznikne. Chyba lávky… Je tady…
Zejména Glenn Hughes je i ve svých šestašedesáti letech opět na svém vrcholu. Druhý dech chytil během minulé dekády a múza se ho ne a ne pustit. Loni vydal skvělé sólové album „Resonate“, dnes je opět plný nápadů a chuti do další práce. I Bonamassa, zdá se, zažívá v současné době umělecký přetlak, o čemž svědčí i jeho prohlášení, že měl pro Black Country Communion připraveno dvakrát tolik skladeb, ale na desku se prý dostaly nakonec ty nejlepší.
Ovšem hned pilotní singl „Collide“ zrovna dvakrát nepřesvědčil a v letní záplavě hudby nepatřil k těm největším tahounů. Možná byla očekávání moc velká. Možná se čekala přímočará hardrocková vypalovačka a místo toho posluchač dostal spíše členitou blues/hard rockovou věc, stavící na zeppelinovském riffu, který jako kdyby chtěl suplovat silný refrén. Ten tu totiž chybí a tím skladba jako pilotní singl přišla o svou jiskru. Ta ale řadě dalších věcí na albu nechybí. A to je dobře… Hned druhá „Over My Head“, uvozena pitoreskním riffem si absenci silného refrénu z úvodního kousku vynahrazuje a proto pro vás bude docela těžké dostat nápěv této skladby z hlavy. Přestože se v ní vokálně projevuje i Bonamassa, exceluje zejména Hughes, který v druhé polovině skladby sází své proslulé explozivní výbuchy, až se divíte, kde se to v tom chlápkovi stále bere.
Právě Hughesův zpěv (místy je střídaný Bonamassou) patří k tomu, co desku naplňuje tím poctivým hardrockovým feelingem a když pak kapela sklouzne k irským motivům jako ve výborné „The Last Song For My Resting Place“ nebo začne využívat quasisymfonické momenty ve „Sway“, drží jí vysoko nad patosem a klišovitými momenty. Přestože Black Country Communion se prezentují jako blues/hard rocková kapela, tenkrát se blues nachází trochu v pozadí. Především s vědomím, že Bonamassa je hlavně bluesový kytarista, můžeme za čistokrevnou bluesovou věc označit výtečnou „The Cove“. Přestože se tento styl proplétá i jinými skladbami, hlavní síla tkví především v náladovějších skladbách, jako jsou „Love Remains“ (naprosto skvělý refrén), závěrečná „When The Morning Comes“ a hlavně geniální „Wandelust“, kde exceluje Sherinianovo piáno a opět uchvátí skvělá souhra dvou hlavních tahounů. Důležitou část mají na desce také přímočaré hardrockové kousky, které jako kdyby chtěly odkázat na Hughesovu už prachem dávno zavátou minulost u Deep Purple. K těm se totiž blíží věci jako „The Crow“ a „Awake“, jenž uspokojí posluchače prahnoucí po trochu přímočařejší hudbě.
Black Country Communion tedy očekávání nakonec splnili bez výhrad. Album nabízí pestrou paletu skladeb, které snesou přísná kritéria a jenž potěší jak klasického fanouška, tak hudebního fajnšmekra. Stále je totiž krása poslouchat jak mistři ovládají své řemeslo.
|
