Co nového u švýcarských melodiků Kirk? Stali se z nich Bohové ticha… Bráno čistě statisticky, délka života Kirk čítala celkem dvaadvacet let, i když aktivitou po celé toto období zrovna dvakrát nehýřili. Před třemi lety se po zablýsknutí s výborným albem „Masquerade“ mohlo zdát, že Kirk začnou být čilejší. Jenže v loňském roce kapelu opustil zpěvák Tomi Rauch, a byť se novic Gilberto Melendéz stal na chvíli členem Kirk, netrvalo dlouho a kapela změnila název na Gods Of Silence. Co se nezměnilo, je zjevná snaha o hudební aktivitu, kterou kluci deklarují aktuálně vydanou prvotinou „Neverland“.
Stejně tak se nezměnila úžasná lehkost při zacházení se šťavnatě vzdušnými melodiemi, umění šikovného dávkování dramatu (vždyť i jen samotné krátké intro jím doslova přetéká, co teprve v dalším dění), či propracovanost a vzájemné trumfování se v sólových pasážích, tyto elementy si Gods Of Silence přinesli ze svého bývalého působiště v míře vrchovaté. Aktuálně k tomu přihodili daleko výraznější zastoupení kláves, díky čemuž je „Neverland“ zdánlivě měkčí a přístupnější (i přes to, že některá jejich sóla chytají až progresivní zašmodrchanost) než „Masquerade“, je však potřeba pochválit producenta Dennise Warda (i jeho pojí s členy Gods Of Silence spolupráce z bývalého působiště) nejen za velmi čistý zvuk, ale především za to, jak šikovně vyvážil jemnější elementy hudby Gods Of Silence s poměrně sytou a razantní rytmikou a ostrou kytarou, takže zvukově albu nelze nic vytknout. A pak je tu Gilberto Melendéz, jehož hlas bych se nebál hodit do jednoho pytle k Jornu Landemu – sytý, zvučný, s kupou emocí a prožitků, ideálním zabarvením a citem pro vygradování melodií.
Intenzita, se kterou Gods Of Silence do alba vstoupí se skandovaným a velmi energickým sborem v „Army Of Liars“ nepoleví do poslední noty, stejně jako v minulé kapitole svého života jsou Gods Of Silence velmi sebejistí ve všech polohách, které nabídnou, ať už je to vzdušná „Against The Wall“ ve volnějším tempu, majestátně tajemná a náladově proměnlivá titulní píseň (první z vrcholů alba) s úžasně variabilním a plasticky přizpůsobivým Melendézovým vokálem, zemitá a syrová (ve chvíli, kdy zmlknou jinak lehoulinké klávesy)„Full Moon“, ležérně posmutnělá a proměnlivá „Demons“, ze semi-balady výborně vystupňovaná až do uštěkaného (druhá z nejpřitažlivějších položek a emotivní erupce) řevu, či maximálně chytlavá až taneční melodie s masivní rytmikou a sladkým textem „All My Life“ (tady je třetí stoprocentní doporučení).
„Neverland“ je album, které melodikům slastně zakroutí ušima. To, že v téhle partě je hodně silný potenciál, bylo jasné už v době Kirk. S velmi svěžím povětřím, které pustili do svojí tvorby a jenž ještě o špetku odlehčilo typickou živočišnou melodičnost, Gods Of Silence rozhodně nešlápli vedle a novou kapitolu svého hudebního života odstartovali velmi povedeným způsobem.
|
