„Víme, že se každému nebudou zamlouvat nové verze starých klasik (ať si teda pustí ty původní), ale bylo pro nás důležité je znovu oživit pro novou generaci.“ Tak pravil frontman Destruction Schmier a já - přestože už pár dní nepatřím k těm úplně nejmladším - mám sto chutí se mu za rozhodnutí udělat druhý díl „thrashových hymen“ s díky poklonit. Dokonce bych mohl s určitou nadsázkou říct, že tohle album je konečně fošnou, kterou jsem od Němců chtěl už dávno slyšet, jenže se to pořád nějak nedařilo. Teď mluvím o regulérních řadovkách, na nichž sice pánové stabilně vykazují dobrou formu, nicméně vždy ji malinko rozmělní vložením několika slabších songů. Na výběrové kompilaci je ale možné vybírat z toho nejlepšího, což však paradoxně není hlavním kladem této nahrávky. Největší hodnotou je totiž moderní sound, který dodal peckám z osmdesátých let v podstatě zhola novou tvář.
Přiznejme si to na rovinu, téměř všechny rané studiovky Destruction dnes znějí velmi nevýrazně, což můžou ocenit snad jen old-school fans, kteří s danými deskami vyrůstali, mladí posluchači ale asi nebudou stačit kroutit hlavami. A nejen oni, sám za sebe říkám, že jsem právě kvůli špatné produkci neměl nikdy chuť dopodrobna zkoumat původní tvorbu kapely, zvlášť když řada jiných spolků dokázala ve stejné době nabízet mnohem lépe odvedenou zvukovou práci. Znovunahrání starých písní ovšem jasně dokazuje, že se jednak vždy jednalo o velmi silné skladby, jednak je opět evidentní, že studiová produkce tvoří minimálně polovinu výsledného úspěchu. Nyní máme tedy konečně možnost odhalit skutečný thrash-appeal vybraných položek. A je to vskutku parádní zážitek, jakkoli zřejmě vykoupený mimořádně těžkým procesem (Schmier v souvislosti s tímto albem mluví o nejnáročnější práci vůbec).
Pokud se původní zvukové patiny týká, mohl bych dát za pravdu všem, kteří si hýčkají úplně první demáč „Bestial Invasion Of Hell“ z roku 1984. Tam se skutečně podařilo docílit undergroundově špinavého soundu, jenž měl vlastně za následek mnohem více punkovou nežli thrashovou jízdu. Nová verze kusu "Front beast" (nyní "Frontbeast"), což je dost možná nejuhrančivější štych této kompilace, nicméně obrátila žánrové karty, a přestože je punkový odér stále čichatelný (což ostatně není pro tvorbu Destruction nic neobvyklého), nyní má hlavní slovo thrash. Riffy hřmí jako plochodrážní motorky po startu, rytmická sekce hobluje jako nejvýkonnější turbíny, Schmier pak neztratil nic z vokální síly, nezapomíná však na své roky a už se nepouští do ječících úletů jako zamlada, což je opět jenom ku prospěchu věci. V podstatě nově zní také další demáčové fláky "Antichrist" (nyní "The Antichrist") a "Satan´s Vengeance", hřích s názvem "The Ritual" pohání vysoce chytlavý, bezmála blackově sjízdný riff, u parády "Black Death" zase při živém provedení (pokud na něj dojde) nemůže zůstat jediná hlava suchá.
Také všechny zbývající položky nabraly znovunahráním mohutné jakostní vrstvy a poslech alba je tak skutečnou lahodou (dobře dopadl i bonusový coversong od Dead Kennedys), velký plusem je pak – oproti prvnímu dílu - zkrácení hrací doby o dvacet minut. To jde sice možná na vrub skutečnosti, že Destruction už neměli kde brát, jelikož si vzali do pracek většinu raných položek, nicméně opět dodávám, že jde o výtečnou volbu, která by mohla být inspirací pro další spolky, jejichž prvotní příspěvky trpí (alespoň z dnešního pohledu) bídným zvukem. Původně jsem si říkal, že titul „Thrash Anthems“ je sakra odvážný, ne-li přímo drzý. Po poslechu alba mě však žádný jiný název nenapadá.
P.S.: Label Nuclear Blast původně nechtěl album vydat, proto se kapela rozhodla oslovit fanoušky, kteří v podstatě zaplatili celou produkci. Když firma slyšela výsledek, rozhodla se fošnu uvést regulérně na trh.
|
