Jak Fénix z popela? Deset let trvalo Nocturnal Rites, než přišli se svým osmým albem „Phoenix“. Přitom už v roce 2011 naznačovali, že cesta do studia je na spadnutí a chystaný materiál bude v duchu určitého návratu k albu „Afterlife“, temný, agresivní a přitom s typicky chytlavými melodiemi. To byla doba, kdy se kapele podařilo najít náhradu za kytaristu Nilse Norberga, který po vydání „The 8th Sin“ Nocturnal Rites opustil. Jenže novic Chris Rörland už od roku 2012 prohání struny u Sabaton a Nocturnal Rites tak k dalšímu zářezu na pažbě počkali až na příchod Pera Nilssona. A výsledkem je deska „Phoenix“, kterou, stejně jako „The 8th Sin“ (a možná o chlup víc), je potřeba důkladně vstřebat, aby jí člověk přišel na chuť.
Může za to fakt, že brilantní melodie Nocturnal Rites nebyly nikde prvoplánové, což v kombinaci s přimícháváním různých moderních elektro-zvuků, velmi syté rytmiky a leckdy až velmi hrubým soundem nahrávky může působit mnohdy až neprostupně - vyzkoušejte třeba hned úvodní „A Heart As Black Cold“, která zní až do melodického refrénového sklouznutí velmi agresivně, špinavě a modernisticky, aby po refrénovém tobogánu zase zazvonila studenou elektronikou. Hned následující „Before We Waste Away“ (ve které by měl mít prsty ještě Chris Rörland) už patří mezi tradiční melodické výkruty, kde postupná gradace ve slokách vrcholí ve strhujícím refrénu. V tom je ta největší síla kapely – přirozenost, zpěvnost, až civilní lehkost melodií, přitom trvalé napětí, dynamika a adrenalin. Chcete-li ochutnat zásadní chuťové odstíny „Fénixe“, zajeďte do poloviny alba. „A Song For You“ je výrazně nasáklý studenou modernou a komplikovaností, nálada z úvodní písně je zatažená ještě o krok dál a pokud budete hledat položku, kde se Lindqvistova parta vzdálila od tradic nejdál, najdete ji právě tady. A z obou stran je „A Song For You“ obklopen tím nejvýživnějším, co Nocturnal Rites letos nabídnou – jedovatou „What`s Killing Me“, která by dokonale zapadla na starších deskách (jak snadno a účinně lze do spanilé jízdy implementovat elektro vsuvky…) a geniálně mrazivou „The Ghost Inside Me“, s úžasným Lindqvistovým vypínáním hlasivek (ostatně jeho famózní zpěv a strhující kytarové štrikování dua Mannberg – Nilsson je tou nejdůležitější spojnicí s minulostí kapely), podmanivými smyčci, bombasticky výhružnými sbory a dokonalou gradací. Pro ty, kterým voní v podání Nocturnal Rites syrová hrubost a komplikovanost, je nezbytností rozšířená verze alba se skladbou „Used To be God“, která celkem naruší melodickou jízdu v závěru alba, ale do celkové koncepce desky bez problémů zapadne.
Nocturnal Rites tedy svého Phoenixe probudili a byť pronikání do jejich novinky může být ještě složitější, než tomu bylo u „Osmého hříchu“, tahle deska leze pod kůži zatraceně hluboko. Té dávné myšlenky znít temně, agresivně a přitom melodicky se Nocturnal Rites v některých momentech velmi důkladně přidrželi, jinde jí modernisticky přemázli současností, ale hlavně nezapomněli (a tam bych viděl podstatu tohoto alba) zůstat sví. „Phoenix“ se jen tak snadno neoposlouchá.
|
