Mám rád Abbu a mám rád power metal. Tvorba Finů Amberian Dawn by pro mě tedy měla být mimořádně lákavá, jelikož se skladatel Tuomas Seppälä rozhodl na posledních studiovkách vyjít vstříc právě této nadžánrové fúzi. Můžeme jenom spekulovat, do jaké míry na to měla vliv zpěvačka Capri, která do kapely vstoupila před pěti lety a jejíž volátko opravdu silně evokuje pěnice nejslavnějšího švédského spolku, je to ovšem podružné, daleko důležitější vždy bude, jestli je daný hudební mix smysluplný a nevyvolává spíše smích a úšklebky.
Nevyvolává, právě naopak. Spojení sladkých popových melodií s power(symfo) metalem je věc od pradávna přirozená, geniální skladby Abby pak v tomto ohledu patří z logiky věci mezi nejčastěji předělávané popové kousky. Jde však pouze o coververze, většinou plnící bonusovou funkci, pokus o osobité stylové propojení je věcí ojedinělou a proto vítanou. Nicméně není pochyb o tom, že vše představuje náročnou výzvu, hodnou nemalé kompoziční rafinovanosti a fištrónu, jenž by dostatečně eliminoval pocity přecukrované vlezlosti, neřkuli přímo drzosti. A je pravda, že Tuomasovi se v tomto ohledu podařil kapitální skladatelský majstrštyk, neboť se tentokrát skutečně přiblížil perfekcionismu a dokonalosti dvojice švédských autorů, a to při zachování čistokrevné podstaty melodického symfo-power metalu.
Mezi skladby, které toto tvrzení dokládají nejsilněji, spadá hned druhý příspěvek v pořadí „Sky Is Falling“, kde si šlapavé tempo skvěle rozumí se zpěvaččinými vokály, a to zejména ve svobodomyslném a jako pírko lehkém refrénu. Hezké „Abba-linky“ zavoní také v písni „Maybe“, blízko k pop-metalové nirváně mají příjemně zrychlené songy "Golden Coins" a „Abyss“, potažmo melodramatickou muzikálovou narací okořeněný opus "Symphony Nr. 1, Part 2 - Darkness of Eternity" či lahodná bonusovka "Anyone". Uplně nejlépe si pak vede skladba „Ghostwoman“ se svěžími neoklasickými výkruty a dalším skvostným chorusem, jenž tentokrát zajiskří snad až vánočně honosnou atmosférou. Povznášející a maximálně pozitivní feeling této kompozice jen těžko hledá na současné scéně konkurenci.
Tyto položky dodávají albu auru mimořádné kvality, na druhou stranu se zde najdou momenty o něco méně vtahující, jako kupříkladu v songu „Dragonflies“, jenž navzdory (možná však právě kvůli) filmové symfo-epice nepůsobí úplně vyrovnaně. Jde nicméně o detail, většina skladeb se - i díky na milimetr přesně podchycené zvukové produkci - kromobyčejně hezky poslouchá a po delší době vrací Finy Amberian Dawn mezi přední spolky hrající výrazně pro-melodický a díky několikrát zmíněné fúzi také značně osobitý power metal.
|
