Švýcarští folkáči Eluveitie se po osmi letech vrátili k akustice. Album „Evocation II – Pantheon“ se tentokrát rodilo po poměrně dramatických událostech uvnitř kapely, když Chrigel Glanzmann, již dávno jediný původní člen Eluveitie, se rozešel s trojicí parťáků, kteří to s ním táhli (vyjma zpěvačky a niněristky Aničky Murphy, jež přišla do kapely o dva roy později) již od prvního personálního zemětřesení před třinácti lety. Řady kapely pak následně docela nabobtnaly, původní trojici nahradila pětice noviců (byť většina z nich už s kapelou při záskocích průběžně koketovala) a zároveň se po krátké pauze vrátila i houslistka Nicole Asperger. Z tohoto pohledu se vypnutí elektriky na aktuálním albu jeví jako poměrně překvapivý krok, i když se Eluveitie netajili tím, že by se k tomuto postupu ještě vrátit chtěli. Přece jen by možná bylo přirozenější, kdyby s novou sestavou kapela navázala na svoji klasickou tvorbu, navíc když sedm let staré akustické album „Evocation I – The Arcane Dominion“ nebývá občas přijímáno tak nadšeně, jako „tradičnější“ tvorba Eluveitie.
Glanzmannova parta se zároveň znovu zaměřila na jedno téma, které album propojuje a tak každá z celkem osmnácti položek se věnuje jednomu z keltských bohů. Díky tomu je „Evocation II – Pantheon“ maximálně (možná víc než maximálně) pestrá deska, která vzdává keltské kultuře a mytologii velmi podařený hold. V první řadě lze Grigelovi pogratulovat k tomu, že se mu volná místa v sestavě podařilo obsadit velmi schopnými muzikanty, což se zejména v případě zpěvačky mohlo jevit jako velmi obtížný ořech. Nicméně projev Fabienne Erni (která se kromě zpěvu věnuje hře na keltskou harfu a mandolínu) je tak strhující a plný radosti, že by přitažlivosti alba ještě prospělo, kdyby míst, ve kterých se tenhle slavíček ozve, bylo (třeba na úkor instrumentálek, byť ani o jedné nelze říci, že by byla špatná) o něco víc, nemluvě o tom, že jejímu zajíkavému hlasu ohromně sluší keltština. Právě díky tomu se vůbec nelze divit tomu, že Eluveitie vsadili při výběru klipu v prvním kole na živelně skočnou folkovinu „Epona“ a v kole druhém na romantičtější „Lvgvs“ s parádním melodickým refrénem a šikovně vyhroceným zpěvem. Nicméně i třetí klipovka „Catvrix“, kde velký prostor (zdaleka ne naposledy) dostane až šamanská atmosféra a výraznější syrovost ukazuje, že Eluveitie zůstávají silní i ve chvílích, kdy jejich projevu nedominuje Fabienne. Ale tohle album ani zdaleka nestojí jen na písních, které se dočkaly filmového ztvárnění, základem přesvědčivosti kapely je velmi silná, působivá a nepolevující atmosféra, jejíž rozsah lze kromě již výše zmíněných momentů popsat třeba spojením interpretace motivu „Scarborough Fair“ v „Antvmnos“, až budovatelským optimismem v „Taranis“, či řadou námětů, u kterých by se vyřádil Michael Flatley při svých irských tanečcích.
Tím, že Eluveitie na „Evocation II – Pantheon“ kladou důraz na lidové nástroje (a že jich mají), je jejich výraz mírnější a měkčí, než u nich bývá obvyklé. Zachován však zůstal jejich cit pro melodie, úcta k historii a maximální nasazení. Věřím tomu, že v současném složení (a pod proudem) švýcarští bardové předvedou ještě velké věci. A tak při ohlédnutí se za loňskými událostmi v kapele a jejich konečným vyústěním do současné formy Eluveitie (i formy nově zrozených Cellar Darling) lze s povděkem konstatovat, že příznivec tvrdších tónů s folkovými kořeny na nich parádně vydělal.
|