Předem upozorňuji že v death metalu nehledám extrémní brutalitu nebo kýbly střev (takže ode mě nečekejte recenze podobného střihu), ale fascinující, osobitou, nesmírně silnou hudbu, často s téměř virtuózní instrumentální složkou. A k tomu všemu ještě jako bobus pořádný nářez. Toho všeho se mi s posledním albem Britů Bolt Thrower bohatě dostává. Oni to také nejsou žádní nováčci a po takřka 20 letech fungování a 7 vydaných deskách rozhodně vědí jak udělat pořádnou death metalovou fošnu.
Typický vokál nemá moc čím překvapit, zpěvák Karl Willets, který se po jednoalbové pauze ke kapele vrátil, si prostě hluboce a celkem srozumitelně vyřvává válečné litanie svým osobitým a charismatickým vokálem plným místy až chytlavého frázování a nepouští se do žádných krkolomností. Kladem je ovšem to, že nepřebíjí instrumentální složku, což by bylo více než nefér vůči kytarám, které tu považuji za skvost. Jsou jako utržené z řetězu a jejich majitelé disponují téměř neuvěřitelným arsenálem skvělých riffů, sól a všelijakých vyhrávek. Kytarová spolupráce mi místy přijde naprosto geniální. Výše zmíněné řádky se týkají samozřejmě i baskytaristky Jo Bench. Navíc se nedrží jen striktně deathových postupů, když nasadí masivní thrashový riff, má to efekt atomové pumy. Bicman tu odsýpá svoji rychlopalnou podporu jak se sluší, ale opravdovým potěšením je ho poslouchat když přejde do techničtějších pasáží - zde podává strhující výkony.
Díky tomu všemu jsou, všechny do jedné, písně dynamické, intenzivní a valí se s obrovskou silou vpřed. I přesto, že tempo nijak extra smrtící není, o albu jako celku a jeho válečnou mašinérií dunící atmosféře to můžu prohlásit s čistým svědomím.
|
