Dokonalé! Geniální! Nijak jinak nemůžu s popisem alba Mabool izraelské kapely Orphaned Land začít. Původně k death metalu tíhnoucí těleso se v roce 2004 nechalo silně inspirovat folklórem své domoviny a legendou o potopě hříšného světa a zplodilo kompoziční… ne, tohle přesahuje rámec všech kompozičních alb na celé čáře. To co Orphaned Land stvořili je hudební divadlo, dramatické představení, které ve vás nenechá kámen na kameni.
OL pro vyprávěn svého příběhu využívají nevídané množství výrazových prostředků. Už jen co se vokálů týče (hrají zde velmi silnou roli), je použito tolik druhů a technik: sbory, vícehlasy, ženský a mužský zpěv, tu spíše metalový, tu nádherně blízkovýchodní, tady zase chytlavě popěvkovitý (tyto pasáže si pak člověk zpívá ve sprše ještě týden). Hlavní slovo tu má především excelentní Kobi Farhi, frontman kapely – jeho čistý zpěv je bezchybný a čarokrásný, jeho deathový murmur přesvědčivý a působivý. Co dodat? Jen tak bokem, skladba A’Salk, sloužící jako jakési intermezzo, ve kterém se sóla chopí zpěvačka s právě tím typickým orientálním výrazem, mi vyhodila na zádech do povětří továrnu na led a odnesla mě zcela do jiných sfér existence (není to ale zdaleka jediné místo alba s podobným efektem!).
Jak jsem již naznačil, kapela se přirozeně nevzdala svého death metalového původu a vedle záplavy krásných melodií dokáže místy i solidně přitlačit na pilu. Není ale pravdou, že by v jednu chvíli album znělo tak a v další onak. OL dokázali složky folku, metalu a všeho co se pohybuje mezi tím promíchat takovým způsobem, že se jim pod rukama objevil zcela nový hudebně výrazový tvor se zcela vlastní osobitostí. Veškeré přechody ve výrazu jeho tváře jsou pak natolik přirozené a plynulé, že si jich člověk téměř nevšimne a prostě jen poslouchá a poslouchá a poslouchá…
V použití instrumentů kapela také nezná mezí. Přirozeně nechybí elektrické ani akustické kytary, ovšem přidávají se k nim (pokud mě sluch neklame) i další strunné nástroje a lidové artikly. To, čemu se obvykle říká zvuková stěna nemůžu nazvat jinak než pestrobarevným zvukovým obrazem, který dělá celému dílu úžasné pozadí. Mezi úžasné chvíle se řadí ty s vedoucí kytarou Yossi Sasiho. Ať už sóla, riffy, nebo různé motivy, vše je napsáno úžasně a zahráno naprosto precizně (pamatuju si, že právě ta hráčská zručnost bylo první, co mě na Mabool zaujalo). Jen škoda, že Yossiho elektrika nedostává více prostoru. Naštěstí si to trochu vynahradí strhujícím sólem v písni jež je pro mě vrcholem alba a jedním z vrcholů hudební tvorby vůbec – The Storm Still Rages. Ta skladba v sobě shromažďuje všechny klady Mabool a ještě je násobí dvěmi. Emotivní, estetická, propracovaná, dechberoucí, napínavá, překvapivá – taková je. Umřel chudý, kdo ji v životě neslyšel.
Tato parafráze platí o celém albu a nemusí vztahovat jen na fanoušky metalu, zdaleka ne. Jedinečný zážitek z jiného světa (což platí pro oba významy v tom nejlepším slova smyslu). Já jsem nadšen.
|
