Kdysi, kdesi, hrál si malý chlapeček: „Pojďte, pane, budeme si hrát.“ „A na co, pane?“ „Na muziku, pane!“ „Dobrý nápad, založíme kapelu, pane! Ale kdo bude zpívat, pane?“ „No přece my, pane!“ „Vy umíte zpívat, pane?!?“ „No trošku, pane. A vy?“ „No, já taky trošku, pane.“ „Tak vidíte, pane.“ „Pane, a jak se vlastně jmenujete?“ „Já jsem Huhlal Murmur, pane.“ Těší mě, pane, já jsem Ječák Skřípalovič Skřehotal, pane!“ „To nám to bude pěkně ladit, pane!“ „No, ale hodili by se nám ještě další pánové, pane!“ „Však někoho najdeme, pane.“ „Tak jedééém!!!“ A tak se v dětské hlavičce zrodil nápad.
Že to takhle nebylo? Ale to přece nevadí. Podstatné je, že schopnosti byly nalezeny, a že se potkaly nejen ty dva hlásky, ale že se našli i ostatní spoluhráči do kapely a že cesta od bajky k realitě došla až k minialbu „Approach Infernal“. Řeč je o brněnských Amortez, pohybujících se ve vodách melodického blackmetalového moře. A já, ač bezvěrec, tíhnoucí k jiným barvám než zrovna k černé, s potěšením u tohoto přiblížení se peklu podupávám nožkou, pocukávám trupem, natřásám hlavičkou a občas si s Amortez zkouším i nekultivovaně zaskřípat od plic.
Hlavním důvodem k mému skotačení je fakt, že Amortez svůj odkaz na kolébku plnou špíny a hnusu dokázali zabalit do vskutku chytlavých melodií, které vás vcucnou a nepustí. Intro „Hopes Emerge“ se svým úvodním hororovým nádechem přejde do vláčného kytarového motivu, podbarveného temným šepotem. Příjemná náladovka plná napětí, která si koleduje o srážku s kovovou realitou. První zaječení Lorda Izuala album nakopne na cestu k apokalypse. Rozjuchaný kytarový motiv a mistrně zvládnutá seznamka mistra Murmura-Ječáka v „Remnants Of the Blistered Past“, střídání temp a celková barevnost skladby (ne, ne, nebavíme se o různých odstínech černé), dělají z Amortez hodně přitažlivou záležitost. Do davu svých uctívačů mě Amortez definitivně vtáhli svou touhou po vzpomínkách. Úvodní rozhoupaná pasáž „Longing for A Memory“ a naléhavost skřehotání Lorda Izuala, přechod do náhulové palby a drtící tempo, ze kterého Amortez nesleví a nenechají nikomu (včetně sebe samotných) čas na vydechnutí až do závěrečného zhoupnutí a otření potu z čela po vyhrané bitvě Pokud na mě snad z téhle skladby vykoukla lehká kolovrátkovost, právě to houpavé loučení tenhle dojem setřelo. Instrumentální „The Epilogue“, postavená na středním tempu a kytarových vyhrávkách trochu přibrzdí rozkulenou jízdu. No, budiž, nic zajímavého z téhle skladby nekouká, takže jí berme jako lapnutí po dechu před závěrečným infernem. „Eset Shan´t Let This Die“ je tutovka jako hrom, vrchol alba, na starou blackovou školu naroubovaná melodie, nářez, náhul, energie, nadšení.
Čistě subjektivně vzato, Cradle Of Filth nejsou kolébkou, ve které bych se někdy s chutí povaloval a deathové huhlání mi k srdci nikdy nepřirostlo. Tak co se mi vlastně na těch Amortez může líbit ? Případné stesky zavírám do spodního šuplete, protože skřehotal Lord Izual mi kroutí ušima do zvráceně sympatických poloh, kytarové orgie se mnou natřásají, energie mi brní až v konečných prstů a tak jen dodávám:“Hezky jsme si zanotovali, pánové“. Až zas někdy uslyším „Tak jedééém!!!“ , jenom zkontroluju, jestli tahle výzva přichází od Kolína nebo od Brna. Na Kolín kašlu, směrem na Brno krákorám: „Jo, jo, pánové, jedééém!!!“
|
