Kapitola 1.
Naděje v zemi stínů
Hned na úvod se (sypajíc popel na hlavu) přiznávám, že mé seznámení se s Dark Moor bylo poněkud kuriózní. Na stole mi stálo zhruba patnáct kousků nových výtvorů metalových hvězd a hvězdiček a úplně na dně hromady prvotina španělských Dark Moor. Lehce znaven z celodenního vstřebávání více a méně povedených tónů jsem k večeru prohnal „Shadowland“ přehrávačem a fungujíc v té chvíli již jen coby průtokové čidlo, jsem náplň alba zaznamenal poněkud „ledabyle“. Ráno jsem album vrátil majiteli se slovy: „Nic moc, časem by to mohlo bejt zajímavý, ale to by museli vyrazit toho přihřátýho kňourala“. Chvíle nechápavého ticha. Pak kamarád pochopil: „To je ženská, vole!“ A tak jsem absolvoval druhé, poněkud úspěšnější kolo…
Na počátky tvorby Dark Moor lze (tak jako na spoustu jiných věcí) nahlížet dvojím pohledem. Za prvé, pohled pozitivní. Exotika a jistota. Speedmetalová kapela ze Španělska nebyla koncem minulého tisíciletí zase až tak běžnou záležitostí. Díky ženskému vokálu byla kapela snadno identifikovatelná (jen naprostý kokeš by mohl zaměnit hlas Elisy C. Martin J) a záplavová vlna kapel s ženštinou u mikrofonu teprve začínala kdesi na dně oceánu nabírat sílu. Melodická muzika, inspirovaná dýněmi a až osudově ovlivněná mohutnou italskou bouří jménem Rhapsody, nabídla příznicům power a speedmetalu další variantu na oblíbené téma, bez složitého hledání a objevování. Za druhé, pohled negativní. Exotika a jistota (hm, spíš exotika a nejistota…). Elisina angličtina sem tam sklouzne do kategorie „školáčtina“, která sice zní docela srandovně, ale booklet se stává mimořádně důležitou pomůckou. Inspirace germánským a italským vzorem je natolik silná, že „Shadowland“ je naprosto čitelný a předvídatelný, bez sebemenšího překvapení. Elisa má zajímavý, poměrně drsný hlas, ale na první poslech je jasné, že úrovně a přesvědčivosti slavic typu Tarja Turunen nebo Sharon Van Adel těžko kdy dosáhne, což je zřejmé především ve výškách.
Malinko předběhnu věci příští. Pro obě skupiny nahlížejících totiž Dark Moor připravili v podstatě milé překvapení. Pozitivisté zajisté ocení rostoucí kvalitu a mohutnějící bombastičnost Dark Moor, dotaženou v průběhu let do dokonalosti. Negativisté ocení odvahu (a nebo možná východisko z nouze…) kapely v tom nejlepším pootočit kormidlem, zapomenout na vybudovanou pozici a zahájit přestavbu na sice podobném, ale v základu se lišícím stavebním kameni.
K obsahu samotného „Shadowland“ stačí dodat už jen tolik, že neurazí, ale ani nenadchne. Album nabízí klasický speedmetal s poměrně nedotaženou produkcí, která brání vyniknout chytlavým nápadům a nadýchanosti. Výsledkem je příjemná, nijak objevná padesátiminutovka, ze které nikde nic netrčí, ani vlevo ani vpravo, ani nahoru ani dolů, ani plus či mínus. Nevyberete nejsilnější moment desky, protože jednoduše není. Nevyberete nejslabší moment desky, protože…, ehm, no protože není. Vyrovnaná, kompaktní a soudržná záležitost, která dává tušit, že v Dark Moor je dostatek talentu, prostoru a síly na hledání zajímavějších momentů. V prvním kole Dark Moor víc naznačili, než předvedli. Ale nějak se začít musí a kdo nic nedělá, nic nezkazí. A koneckonců, tenhle začátek má na pomyslné přímce z bodu nepovedené do bodu povedené přece jen o chlup blíž ke kladnému hodnocení.
Snad z nostalgie k časům, které se nevrátí, nebo z úcty ke stájovým tahounům sáhli Arise Records v roce 2005 k reedici „Shadowland“, kde přihodili nový cover, jednu bonusovou skladbu a bonusové CD s demáči „Flying“ a „ Dreams Of Madness“ . Pokud nejste vyloženě sběratelé či fanatici, o nic zásadního nepřijdete, spokojíte-li se s původním vydáním alba. |
