Kapitola 2.
Symfonické snění
Z nesmělé potvůrky, jenž se vylíhla v temném vřesovišti, se vyklubala sympaticky nabroušená potvora. Co se dalo oproti debutu zlepšit, to Dark Moor zlepšili. Co stálo za uchování, to Dark Moor zachovali. Jednoduše řečeno, opět se mohu uchýlit ke svým oblíbeným matematicko pedagogickým hrátkám. Vemte „Shadowland“, pozitiva vynásobte dvěma, negativa dvěma vydělte a logicky vám musí na konci rovnice vyjít hodně povedené album. Na jedinou věc definitivně zapomeňte. Ze slovníku v klidu vyškrtněte pojem originalita. Pro ty, kterým z alb Rhapsody, velkých to vzorů Dark Moor, pravidelně odlétávají špony z neustálého protáčení v přehrávači, je album „The Hall Of The Olden Dream“ naprostou nezbytností. A pro ostatní příznivce power a speed metalu vlastně taky. I když symfonické elementy montuje do svých kompozic stále větší množství kapel, jsou Dark Moor svým italským inspirátorům tak zatraceně blízko, že jen jen čekáte, kdy si s Elisou střihne nějaký vokálek Fabio Lione, případně kdy se Albertem Marotem a Enrikem Garcíou utká v kytarovém souboji Luca Turilli.
Těžko říct, zda za Dark Moorovským zlepšením stojí jen stroje, tedy nesrovnatelně lepší zvuk, který zvýraznil prvky epičnosti a bombastičnosti, a nebo je to všechno v lidech. Zpěvandule Elisa C. Martin je spolehlivá v cestách nahoru i dolů. Vyprofilovaný, sympaticky nabroušený vokál, na hony vzdálený manýrám ukňouraných gotických padlých andělů, je podstatně jistější a už jí lze dokonce brát i vážně. Jen ta angličtina zlobí a zlobí a Elisa svým přízvukem dá sem tam vzpomenout na její domovinu. Bubeník Jorge Saez dostal daleko víc prostoru než na minulém albu a je to zatraceně znát, bicí jsou hodně povedenou ozdobou. Symfonie kláves, jež obsluhuje Roberto Peńa de Campus dokonale zapadá do atmosféry alba. Kytaristi Enrik García a Albert Maroto nejsou žádní divočáci, neoplývají prstolamnou rychlostí ani progresivitou, ale hrají přesně to, co si od nich daný styl žádá.
Dark Moor zbytečně nevymýšlí nic nového a tak vytahování klasických elementů je vcelku nenáročnou a pohodovou záležitostí. Dobrá sóla, ohromující riffy, uhánějící bicí, výpravná rozmáchlá epičnost, bombastické chóry i uplakaná balada. To vše servírováno postupně, tady o kousek víc, tady zase méně. Chytlavé, zapamatovatelné melodie, které nesklouznou do otravného kolovrátkování a nabídnou speedozávislákům do posledního doušku vše, po čem žadoní. Stejně jako na albu předchozím je složité vytáhnout skladbu, která by zastínila ty ostatní, nebo naopak by s dechem nestačila na zbytek materiálu. A tak jen zmíním strašidláckou „Mortal Sin“ s tajemnou atmosférou, která ubere rhapsody-motivy ve prospěch šmakózního odvaru z dýní (aspoň nějaká změna :-) ) a záchytný bod odlišnosti v podobě balady „The Sound Of The Blade“, jemné, tragické a vášnivé záležitosti, téměř oprostěné od bombastičnosti (no ovšem, příručka říká, že do refrénu se aspoň na chvilku sborový chór prostě nacpat musí a tak tam taky bude!…).
„The Hall Of The Olden Dreams“ je učebnicovou záležitostí. Konzervativci všech zemí, neváhejte. Požádá-li vás nějaký neználek o vysvětlení pojmu pozitivně laděný, symfonicko-epický power metal a vám zrovna bude chybět rhapsoďácký základ, sáhněte po snílcích Dark Moor.
|
