Kapitola 3.
Ve stopách Rhapsody k dokonalosti
Jsem přesvědčen o tom, že téměř veškerý lidský pokrok je vlastně jen převlečená lenost a maskovaná pohodlnost, vycházející z touhy ušetřit si práci. První myšlenka, která mě v souvislosti s albem „Gates Of Oblivion“ napadla, se týkala pokroku v psaní recenzí. Tedy proč si neušetřit práci. Všechno, co jsem napsal o minulém albu Dark Moor „The Hall Of The Olden Dreams“ totiž lze použít i o albu aktuálním. A tak by stačilo hned v úvodu recenze udělat odkaz na článek minulý a pouze doplnit názvy aktuálních skladeb. Koneckonců, Dark Moor taky použili osvědčený postup. A výsledek je (za předpokladu, že v sobě probudíte tradičníka a konzerváka, ehm, milovníka tradic a konzervativních postupů) opojný. Že jsme tohle už všechno (a mockrát) slyšeli? To je sice pravda, ale objednáte-li si svojí oblíbenou pizzu, či lépe tradiční paellu (proč od Italů opisovat všechno, držme se raději domoviny Dark Moor), vychutnáte si jí zas a znovu, neb má stále tu lahodnou chuť.
Takže z úcty k partě, která to v době vydání „Gates Of Oblivion“ už měla za pár, nebudu dělat odkazy a nebudu nic kopírovat. Prostě to znovu napíšu. Dark Moor se drží návodu k použití - který sepsali Rhapsody - jak pitbull nevinné oběti. Jediný krůček dál od alba minulého se týká kvality zvuku. Dark Moor jej dotáhli do dokonalosti. A protože symfonický power metal vynikne ve své kráse právě až s nabouchaným zvukem, hodnotím „The Gates Of Oblivion“ o ždibec lépe než jeho předchůdce. Nikoliv obsah, ale forma je v tomto případě rozhodující.
Zmiňovat dění je vcelku nepodstatné. Kdo už slyšel Dark Moor, dozajista ví, co ho čeká. Kdo neslyšel Dark Moor, určitě slyšel Rhapsody. Takže taky ví, co ho čeká. Kdo neslyšel Rhapsody, tak stejně nejspíš nikdy neuslyší Dark Moor… Ano, už jsme to všechno někdy a někde slyšeli. I když…, na „The Gates Of Oblivion“ se konečně objevila zapamatovatelná skladba. Aby se to nepletlo, sáhli Dark Moor v rámci své kopírovací taktiky na totálně provařenou klasiku – Mozartovo „Dies Irae“. A výsledek je poměrně kontroverzní. Enrik García nezaváhal a k Amadeově základu přidal i své myšlenkové pochody. Na „dny hněvu“ už sáhl kdekdo, proto předpokládám, že kdyby se mistr měl v hrobě obracet pokaždé, když se to ne zcela vydaří, fungoval by jako podzemní vrtačka. Takže dopřejme Amadeovi klidné spaní a spokojme se s konstatováním, že kvalitativní rozdíl mezi kdysi a dnes je vcelku hmatatelný. Nemusím snad dodávat, ve prospěch koho. Tím rozhodně nechci tvrdit, že by „Dies Irae“ v podání Dark Moor bylo totální propadák. Je to prostě výrazná a nejzapamatovatelnější skladba. Tečka.
Ale zapomeňte na Dies Irae. Ať se to všem progresivistům líbí či nikoliv, považuji „The Gates Of Oblivion“ za nejpovedenější řadovku v historii Dark Moor. Ono se totiž tohle album strašně dobře poslouchá. Majestátně kudrlinková klávesová jízda, přímočará kytarová divočina, nekompromisní palba bicích, procítěný zpěvaččin hlas (jen ta nešťastná angličtina…) a k tomu všemu melodie, melodie a zase melodie. V rámci kvapíkového stylu jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb. A když k tomu přičtete i křehoučkou baladu „Your Symphony“, kde Dark Moor místo pompéznósti sáhli k lyrice a něžnosti a nechali u ledu hrdinské pózy, máte před sebou učebnici speed metalu v deluxe vydání.
Tímto albem mě Dark Moor přivedli k názoru, že by už brzy mohli vystoupit ze stínu Rhapsody a stát se, ne-li přímo stylotvůrci, tak alespoň čestnými vlajkonoši symfonického speedmetalu. Události let příštích mi náhled na věc malinko zredukovali.
|
