Podle jedné z obecných nálepek francouzští Hypnosis hrají přibližně experimentální směsici death, gothic a industrial metalu. To abyste si udělali počáteční představu. Ti z vás, kdo znají Ram-Zet, si můžou svůj obrázek trošku upravit k obrazu této norské sebranky (o které se ještě několikrát zmíním). Teď přejdeme k věci, jíž je v pořadí již čtvrté album této kapely.
Ano, první song navozuje přesně tu indiferentní tíživou atmosféru, s jakou excelují právě vynikající psychotici Ram-Zet – je to jako by člověk cítil za tím, co je slyšet, ještě další, odvrácenou stranu, která prosakuje na povrch jen v nenápadných gestech a náznacích. Jako by na vás cizinec v černém vysílal tajuplný zlověstný úsměv a blýskal očima. Vše se schovává za mírným tempem, dobře sestavenými melodiemi a riffy, decentními hrátkami se zvukem i doplňkovým ženským čistým vokálem.
Nevím čím to je, ale v poslední době se ke mně dostalo několik alb, které po slibném začátku upadly do dřímoty. Hypnosis víceméně zapadají mezi ně. Po druhém, taktéž slušném songu mě už album přestává tolik bavit. Nevýrazný ženský zpěv funguje jako zmíněné druhé housle, ale v pasážích psaných přímo pro něj spíše nudí, působí uměle naroubovaně, nebo obojí. Vůdčí growl také není nijak zvlášť originální a svěží, takže hlavní pozornost padá na instrumentální složku.
Formálně zdá se být vše v pořádku, zvuk je čistý, nástroje přesné, vrstvy vyvážené – důkladná práce. Jenže podstatnější než obal je jeho náplň. Hypnosis jsou kapelou snažící se experimentovat, od čehož se jejich hudba odvíjí. Nejedou příliš napřímo, spíše si hrají s náladami, detaily, aranžemi a efekty. Co se týče toho prvního, posluchač se opravdu musí plně odevzdat a věnovat nahrávce, aby zachytil velkou část její kvality, jejíž fragmenty plynou právě z impresí a dojmů. K bodu druhému bych podotknul, že osvěžujících a překvapivých detailů umí Hypnosis také poschovávat docela dost.
Zatím docela dobré skóre, ne? Jenže páteř alba tvoří bohužel ten zbytek. A tam už to tak slavně nevidím. Je tu podle mne příliš mnoho pokusů a experimentálních vyhrávek na úkor něčeho silnějšího, co by mě pořádně připoutalo ke křeslu. Jako by autor zkoušel co všechno dokáže vymyslet a občas zapomínal, že by měl i bavit. Už se mi dlouho nestalo, že bych si neodpustil o kapele prohlásit, že se do její hudby vkrádá nuda. Tady je to tak půl napůl.
Solidnější píseň s jasným ksichtem a nápaditou kytarou, která nakopne posluchače z mírné ospalosti, přichází až s číslem 8 – Glittering words zde opět připomenou původní feeling. Jenže to už je předposlední zásek a ten spolu se skvěle gradující závěrečnou titulkou a bonusem v podobě příjemné jednoduché náladovky celkový dojem do výšin nevynese.
|
