Jako vítr, prudká vichřice, která strhne člověka a coby hadrovou loutku jej vláčí tvrdou cestou. I když s ním mlátí o stovky nejrůznějších kamenů, drnů a výčnělků, je to pořád ta jedna samá síla. Síla vzduchu, který dokáže lapené tělo pořádně rozedrat o písčité struhadlo.
Ephel Duath takovou bouři rozpoutali na svém albu s příhodným názvem Pain Necesarry To Know a obsahem drsným, krkolomným a šíleným. Obsahem, který je ekvivalentem extrémního sportu mezi extrémními sporty. Zamiloval jsem se do něho na první poslech.
Průvodcem na této zoufalé cestě je posluchači neurotický, uječený Luciano Lorusso George. Jeho hlas mezi tóny nevyčnívá díky produkci, ta jej chytře nechává trochu více v pozadí, než je běžné. Vyniká přesvědčivostí své hysterie, jíž se rozhodl použít coby hudební výrazivo. Je to jeden z mála hlasů, ze kterých mi běhal mráz po zádech. Jakpak by ne, když má být hlasem takového živlu.
Viděl jsem snad desítky různých nálepek doplňujících slůvko metal, kterými se lidé snažili toto album ověsit. Jazzy, experimental, progressive, avant-garde, black, noise, core. Já bych se nepostavil proti žádné z nich. Ephel Duath, stejně jako Unexpect, nemají hranice. Nechci říci, že zní podobně (možná jen tu a tam), ale k tvorbě přistupují způsoby velmi blízkými. Italové jsou však stručnější, ve výrazu ořezanější a přímočařejší. I záliba v disharmoniích a chaotických strukturách je u nich větší (a možná úplně největší). O Unexpect jsem psal cosi ve smyslu šíleného divadla či cirkusu. Ano, oni si hrají, ale Ephel Duath jdou přímo k věci. Oni ukazují, a já věřím, že výstižně, jaké běsy se můžou odehrávat uvnitř v hlubinách lidské mysli. PNTK není, na rozdíl od desky Kanaďanů, věc, kterou bych poslouchal dohromady s přáteli. Je to hudba, která může kousat a může bolet. Člověk se jí tolik nebaví, ale o to víc ji prožívá. A ač extrémní, ona sama v sobě překvapivě dokáže skrývat různé emoce. Dokáže, a to mne zarazilo, dokonce i dojmout (I Killed Rebecca). To vše si já raději vychutnám v intimitě příhodnější samoty.
V článku o Unexpect jsem se zmínil, že jejich bláznivou hudbu přeci jen v celek spojuje jakási linka na pozadí. O Ephel Duath si toto přesně nemyslím. Skladby jsou si sice výrazivem podobné, jenže ony samy, stejně jako celá deska, nedrží v mých uších pohromadě díky notám (což by snad ani nešlo), ale díky síle či energii, jejíž výtrysk slyším za nimi. A i kdyby si kapela z jazzu, ač jeho životní sílu přetvořila a překroutila podobně, jako znetvořil Tolkienův Melkor elfy ve skřety, nevzala víc než toto, byla by to velmi cenná volba.
|
