Ten, který to takhle chytře načasoval, by zasloužil metál. Alespoň z pohledu Grave Digger. Stejně jako v roce 2003, kdy alba Grave Digger a Rebellion vyšla v rozpětí jednoho měsíce (ale i v ostatních případech si Rebellion obvykle nachystají vydání své desky chvilku po Grave), se znovu nabízí přímé srovnání kapel, které, nedbajíc zákazu klonování živých organismů, stvořili z původně jednoho pulzujícího organismu dvě samostatné jednotky. A teď se vzájemně na poli agresivního a přímočarého heavy metalu předhánějí, kdo vykope hezčí hrob či lépe vychválí vikingské bojovníky. A protože letošní počiny obou spolků dosahují docela vydařené úrovně, jediná otázka zní, kterému se pověnovat dřív. Nebylo to tak těžké. Na pomyslné vítězství hrobníků nemělo vliv ani mrazíkovské „… a starším ustupuj“, ani má úcta ke Chrisovým šedinám. Prostě a jednoduše, „Liberty and Death“ zní mým slechům o hodný kus lépe než „Miklagard“.
Důvodů k tomuhle tvrzení mám víc. Jednak je „Liberty Or Death“ mnohem pestřejší. Grave Digger nijak ortodoxně nelpí na nátlakovém, agresivním metalu, i když oproti předchozímu „The Last Supper“ zní novinka syrověji. Nedělá jim potíže uvolnit pěkně nabroušenou atmosféru odlehčenými pasážemi, výrazným klávesovým malováním či dokreslováním nálad za využití různých zvukových nápověd. Chris Boltendahl je prostě jen jeden a jeho charismatu a řezavému vokálu, jež je schopný probudit i mrtvého, nemají zatím rebelanti šanci konkurovat. Manni Schmidt elegantně dokazuje, že je kytarový hračička, kterého baví nejen řezat, krájet a porcovat, ale i rafinovaně dráždit a jeho hra působí velice svěže. Co by snad mohlo mluvit proti Grave Digger, je fakt, že občasné ohlédnutí do dějin pohřebnictví je víc než zřetelné a hrobníci sem tam použijí již jednou udusanou hlínu. Ale chtít po kapele, která právě stvořila svůj třináctý studiový opus, aby sázela jeden neotřelý nápad za druhým, by bylo přece jen trochu pošetilé. Ke cti Grave Digger nutno přiznat, že pokud vaří z použitých motivů, jednak se vrací do svého nejsilnějšího období válečných melodií a jednak to dělají tak okatě, že návraty jsou snadno uvěřitelné bez postranního podezřívání z nápadové vyčerpanosti. Doložení těchto tvrzení hledejte v nijak zvlášť agresivní, ale o to poutavější „March Of The Innocent“ (kde hvězda Manniho Schmidta září silou funkčního Temelína), dramatické náladovce s řezavě úchvatným refrénem „Silent Revolution“, v nádherné vzpomínce na skotskou anabázi „Highland Tears“ i ve válečnicky úderných „Forecourt To Hell“ (pro domorodce s vcelku zábavnou výslovností nosného „Morituri De Salutant“) či „Ocean Of Blood“. V závěru alba představí Grave Digger svou rozvážnější tvář v podobě masivní a hutné skladby „Massada“. Pokud máte rádi podobně vláčné a zabíjející songy, určitě vám půjde k duhu i bonusová „Ship Of Hope“, kde hrobníci tempo nezmění, jen zkušeně odlehčí klenutým chorálem zhoustlou atmosféru.
Grave Digger zahájili novou kapitolu svého života. Za prvé přestoupili od obrů Nuclear Blast k provinčním Locomotive Records. Na kolik jim tato změna umožnila roztáhnou křídla je otázkou pro samotné muzikanty. Symbolicky lze konstatovat, že výraz svoboda je jedním z nejčastěji užitých výrazů v textech alba a hledání spojitosti mezi změnou labelu a samotným názvem alba je pouze moje čirá spekulace. Další kapitolou, kterou s albem „Liberty Or Death“ Grave Digger uzavřeli, je důsledné tajení smrťáka-klávesáka Hanse Petera Katzenburga, který na oficiálních fotkách poprvé sundal kápi i make-up. Přes všechny tyhle změny s radostí hlásím, že staří psi se nové kousky učit nehodlají. Proč taky, když ty jejich okoukané zabírají. „Liberty Or Death“ je hodně vydařenou kapitolou v životě Grave Digger, kteří už dlouho udržují svou mistrovskou formu na a nebo těsně pod vrcholem. To, co jsem od Grave Digger alba očekával, to jsem i dostal. A v případě nároků na partu Chrise Boltendahla se za troškaře nepovažuji.
|
