Znáte Therion? Předpokládám, že asi jo. A víte, že se v roce 2004 rozhodli odskočit od čím dál komplikovanější hudby své domovské kapely k projektu, ve kterém by zavzpomínali na staré časy s klasickým death metalem? Zajímavé, že? Ten projekt pojmenovali Demonoid a jeho první album s názvem Riders of the Apocalypse vydali v relativní tichosti, takže nijak velký humbuk nenadělali. A přitom zde dokazují, že když se velezkušená kapela pustí do díla z čiré chuti a radosti, dopadá to skvěle.
Termín klasický death metal jsem ale použil nesprávně – tito Švédi se totiž nedokázali zbavit vlivů své „oficiální“ tvorby ani své domoviny. RoTA rozhodně považuji za promyšlenější, hudebně rozmanitější, otevřenější a rafinovanější než většinu melodeathových nahrávek, které znám. I skladby, které se zprvu přímočaře vrhají na posluchače jak hladoví (a to hodně hladoví - tam jsou riffy, které z člověka sedřou kůži) vlci, mají tendenci postupně košatět, vyvíjet se a gradovat. Nebo alespoň sem tam ukročit stranou k překvapivému sólu, melodii, aranži (či všemu najednou). Přesto (nebo spíš proto) to rozhodně není nepřístupné album! Díky melodiím a silně nadprůměrné nápaditosti jsou skladby lehce odlišitelné i zapamatovatelné. Progresivita zde funguje spíš jen jako koření než základ těsta, což dodává na osobitosti ještě víc. Tempo se mění jak mezi skladbami – od zabíjaček typu „Wargods“ nebo „Hunger My Consort“ až po pomalou „14th Century Plague“, která si torturu lidstva vychutnává jak zvrhlý inkvizitor - tak uprostřed skladeb samých. Hudba plyne stále vpřed, směřujíc k totální anihilaci světa (výborný lyrický koncept, vážně), a nemotá se neohrabaně v kruzích, jak se to občas u méně šikovně napsaného death metalu stává.
Demonoid se nezaleknou ani přesažení hranic žánru, což dokazují například v krátkém, ale mrazivém melodickém sólu, které se, jakoby z jiného světa, objeví uprostřed jinak ostré skladby "Hunger My Consort". Nebo v "End of Our Times", kterážto je přímým odkazem na tvorbu Therion a objeví se v ní dokonce čisté vokály (a to jak mužský, tak ženský). Podobná rozmanitost a rozprostřenost sice může odradit skalní fandy tvrdého jádra deathových řezničin, ale mě fascinuje a hladí v uších. Kromě zmíněné zručnosti skladatelské je tu ještě excelence technická, díky které i rychlé a nekompromisní fláky jsou zahrané přesně a čitelně. Poslouchat kytary, hrající s takovou chutí, přehledem a s odvahou pouštět se i do technických výletů, je slast. Ale kdo by od muzikantů takového formátu čekal něco jiného, že?
Klíčovým pozitivem tohoto alba je atmosféra - zcela jedinečná, hustá tak, že by se dala krájet. Při poslechu má člověk pocit, jako by se za oknem mezi blesky a sirnými oblaky skutečně bortila nebeská klenba a čtyři jezdci na kostlivých koních zvěstovali smrt a utrpení. Hudebníci si zde s atmosférou, jejím prohlubováním a gradováním, hrají velmi zručně. Nejen uvnitř skladeb, ale i v rámci celkového vyznění alba - například závěrečná devítiminutová skladba s názvem "Death" je svým rozmáchlým konceptem vynikající requiem a poslední rána ztýrané existenci. Napětí nepolevuje ani na okamžik a stejně tak chuť poslouchat ten temný příběh dál, dál a dál, až do samotného konce.
Inteligentní a smrtící soundtrack k apokalypse. Skvělá kombinace.
|
