Tak Dark Moor se nám vrátili od moře. Vytáhli balíček karet a snaží se nás přesvědčit o svých věšteckých schopnostech. A nechtějí při tom vůbec troškařit, proto sáhli po královské hře tarotu, který je nazýván zrcadlem duše. Pomocí karetních obrazů odkrývá nejtajnější pocity, ale navíc dovede také naznačit východisko a účinný způsob řešení nejrůznějších životních situací. Ač na výklad symboliky obsažené v rozložených kartách Dark Moor by to zřejmě chtělo většího specialistu, než mou maličkost, co se týká východisek a způsobu řešení momentální situace Dark Moor si dovolím přihodit svojí špetku. Po slanovodní anabázi jsem naznačoval, že Dark Moor trochu dochází dech. Tak tedy, první pozitivní zjištění říká, že Dark Moor dech zase chytli. V „Tarotu“ se skrývá silnější potenciál, než byl v „Beyond The Sea“. A první negativní zjištění oponuje, že kapela na svém třetím počinu od interní revoluce odkryla svoje slabiny, které se do této doby daly omluvit procesem usazování a tvrdnutí stavebního materiálu.
Následující řádky berte, prosím, jako nezbytné hledání šmouhy na albu, které mě bezmála poslalo do kolen. Aby se tak stalo, nesmělo by přijít drobné a v podstatě zanedbatelné píchnutí do bolavého místa. Kde je tedy Achillova pata (hm, dobrá, Achillova patička…) španělských symfoniků? Ne kde, ale kdo. Sladký vokalista Alfred Romero. V pasážích, které znějí samy o sobě mohutně a razantně (jako třeba hned první náraz v úvodu skladby „The Chariot“), případně tam, kde se může maskovat za rozmáchlé chorály nebo ženskou sukni, se jeho dobrotivý projev dokáže schovat. Ale ve chvíli, kdy se napětí v muzice Dark Moor dá krájet, a Alfred má být tím, kdo udělá poslední řez, je tenhle obyčejný hodný klučík brzdou. A ještě jednu výtku si neodpustím k Enriku Garcíovi coby autorovi hudby. Svoje megalomanské sklony a zálibu v klasické hudbě starých mistrů už dal dostatečně najevo v dílech minulých. Pospojování „Osudové“ a „Měsíční sonáty“ ve skladbě „The Moon“ mi přijde trochu drze násilné a platí to samé, co jsem zmiňoval už při „Dies Irae“ (Gates Of Oblivion). Enrik García hraje na efekt, víc jak jedenáctiminutová symfonie je vystavěná do maximální líbivosti, ale stálým opakováním by kouzlo klasiky mohlo brzy začít ztrácet na síle. Věčné zneužívání téhle pokladnice je na škodu, Enrik má dost vlastních nápadů. A stejně z toho nakonec vždycky vylezou Rhapsody.
Ale i přes zmíněná škobrtnutí smekám před koncepčně nekoncepčním dílem Dark Moor klobouk. Koncepčně se mouřeníni drží jednoho tématu, co skladba, to jedna (v jednom případě dvě najednou) z tarotových karet. Nekoncepčnost díla spočívá v tom, že každá z písní stojí a obstojí naprosto samostatně. Největší kouzlo je v pozitivně laděném dynamickém a razantním power metalu, zlatých rukách kytaristy Enrika, všudypřítomných klávesových kudrlinách, mohutných chorálech a barevných náladách, oživených tu polodeathovým polochrapotem, tu ženskou něžností a smyslností.
Na celém albu nenacházím slabší skladbu. A tak za všechny silné zmíním jednu jedinou, kterou mě Dark Moor naprosto ochromili. Všechny pozitivní zkušenosti, které Dark Moor na svých cestách nasbírali, našlapali do „Devil In The Tower“. Všechny přitažlivosti, které jsem zmiňoval výše, se v této pecce objevují. Mysticky (až King Diamondovsky) omámený dívčí hlas, mohutné sbory, hrubý chraplák, klávesové skotačení, kytarové dovádění, elegantně teatrální nálada skladby, umožňující Alfredovi vsadit na svůj „hodný“ hlas, queenovsko-savatageovské vokální a capella svádění a dynamická gradace. Jen pro doplnění, v tarotu lze Ďábla (Devil) vyložit jako přijmutí zodpovědnosti, či rozlišení mezi důležitým a nepodstatným a Věž (Tower) coby prolomení blokády a zboření iluzí. A v mých očích (i uších) Dark Moor překročili svoje hranice.
Dark Moor se hodně přiblížili absolutnímu hodnocení. Ten bodík, který chybí do absolutoria, je za setrvalý stesk po bývalé vokalistce Elise, který mne při poslechu „Tarot“ přepadá. Není lepšího závěru než citace ze samotné „teorie tarotu“: Sebelépe vysvětlená cesta nemůže nahradit cestu samotnou, sebelépe popsaná chuť neznámého ovoce nemůže nahradit skutečné ochutnání tohoto ovoce. A s Dark Moor je co ochutnávat.
|
