Jsem na rozpacích. Jakým způsobem pojmout recenzi tohoto alba? Mám se zaměřit na technickou stránku věci, o které bych mohl napsat stohy textu, nebo k ní mám přistoupit pocitově, čímž bych mohl vygenerovat množství ještě větší? Mám psát o tom, jak mě to album vytrhává z reality nebo o tom, jak je Jari Mäenpää, osamostatnivší se ex-člen populárních Ensiferum, geniální skladatel? Jsem na rozpacích téměř schizofrenních.
To, že se Mäenpää vydal na sólovou dráhu bylo to nejlepší co mohl udělat. On je naprosto ryzí talent a pro takové lidi je umělecká svoboda zásadním prostředkem. Materiálem, který tento Fin v roce 2004 dokázal přetavit v kompaktní viking metalovou vichřici. S jasnou vizí, s naprostou suverenitou, s dokonalou důkladností.
Tento bard o čase nejen pěje – nechává jej na nás dýchat i ze samotné hudby. Atmosféra, jejíž lehce melancholická hloubka a mysticky středověký nádech mne vtahuje do osidel toho depresivního muže, který smrtce brousí kosu. Znělý zpěv, stojící vedle odzbrojujícího ryku a střídmých, přesto mocných chorálů, který skrze svoji zastřenost jakoby opravdu přicházel odněkud zdaleka - z útrob věků…
V jakoukoliv z těch 3309ti vteřin, které album trvá, je znát, že autor přesně ví, kam má jeho hudba směřovat. Díky tomu má každý song vlastní tvář, která z něj dělá osobitou a jasně rozpoznatelnou píseň. Ani při průměrné délce zhruba sedmi minut nikde nenudí ani neztrácí všudypřítomné napětí.
Armády vikingských hrdlořezů v neohroženě plucících drakkarech mizí za obzorem. Zůstává jen osamělý poutník prodírající se závějemi. Chodec, který se neohýbá pod nápory vzletných melodií, heroických poryvů ani epických smrští. Krotí je k větší slávě svého díla.
I bez inklinací k progresivitě či k vysokému umění, Jari dokonale využívá tu obrovskou spoustu možností, kterou mu hudba, jakou má rád, poskytuje. Zároveň ovládá snad všechny druhy gradace! Intenzitu, breaky, změny tempa, instrumentální i melodické přechody. A hlavně má jedinečný smysl pro dramatičnost. A pocit, že mi někdo svojí hudbou vyprávý hluboký příběh, toho si já velice cením.
Umí nalít rudého vína, které teskně objímá srdce. Umí přichystat kalich medoviny, jehož dno je seversky letargické. Přesto ale nejraději hostí tou nejžhavější pálenkou, která rozproudí krev v žilách, rozpálí do běla.
Slušná zásoba prvotřídních riffů ze strun kousavých kytar. Bicí, které vše ženou vpřed s takovým přehledem, že se mi nad ním rozevírá čelist. Produkce vše halí do závoje blizzardu, ve kterém i klávesy zní drsně a bezútěšně.
Když mě hudba přiměje přemýšlet nad srovnáváním kvalit metalových skladatelů s klasickými velikány, musí na ní něco zákonitě být.
|
