Když střízlivým pohledem zhodnotíte, jaké možnosti pro zlepšení po albu „Skúsime to cez vesmír“ Tublatanka měla, zjistíte, že to málo, které se nabízelo (a které zřejmě byli kluci z kapely i ochotni využít), vyčerpala skupina do mrtě. Za prvé, určitě se dalo zapracovat na zvuku. Na své třetí desce jej Tublatanka dotáhla do absolutna a srovnáte-li jeho výslednou podobu s prvotinou, dostanete se o vesmír kategorií nahoru. Kytary jsou ostřejší, bicí důraznější a basa ubrumlanější. Je pochopitelné (a naznačoval jsem to už minule), že v trojčlenné sestavě je dobré nazvučení všech nástrojů naprostý základ, není se za koho schovat. Druhá věc, která se nabízela, bylo využití Paľa Horvátha při sólovém zpěvu. Jeho přesvědčivé vokály prozatím pouze doplňovaly sólový zpěv Maťa Ďurindy, ale zato tak kouzelným způsobem, že by byla obrovská škoda nevyužít určité podobnosti hlasů obou jmenovaných. A nutno přiznat, že sólový zpěv Paľa stoprocentně zapadl do vybudovaného stylu kapely. Poslední příležitost, která se nabízela a se kterou kluci naložili velice opatrně, bylo využití klapkostrojů. Těžko říct, proč tak intenzivně zazní pouze na úvod alba v „Prišiel môj čas“, když tenhle nástup kapele ohromně slušel. Zmiňovat se o tom, že Maťo Ďurinda jako autor hudby opět exceloval (věřte nevěřte, už tenkrát, v době největší slávy Tublatanky, jsem se setkal s názorem, že intezita, s jakou ze sebe tenhle hoch sype jednu hitovku za druhou, je sebevražedná a že tenhle zlatý pramen prostě už brzy musí vyschnout…blbost, říkala si má nekriticky okouzlená dušička), textař Martin Sarvaš přiostřil údernost hudby svou drsně realistickou poezií a na světě byla jedna z nejzářivějších perel (tehdy ještě) domácí tvorby.
Asi největší úspěch z desky sklidila optimistická vypalovačka „Pravda víťazí“. Ať už to byla úspěšnost klipu ve všemožných soutěžích, v podstatě (vzhledem k době svého zvyku) odvážný text, jehož část dodatečně zpopularizoval jiný domácí „rocker“ nebo skočná chytlavost, energie skladby a bezprostřední uvěřitelnost Ďurindova projevu. Jedná se o píseň, u které bez nadsázky šílela celá jedna generace. A u Sarvašova textu „svet je iný než som myslel, svej je smutne skutočný, prázdni ľudia chcú v ňom vládnuť, smejú sa nám do očí…“ by jeden (nebýt vytištěného důkazu na bookletu) mohl polemizovat, jestli je opravdu sepsaný už před dvaceti lety. Titulním „Žeravým znamením osudu“ smetla Tublatanka nekompromisně z cesty další překážku, je až s podivem, jak jednoduché a přirozené melodie Ďurinda sype z rukávu a jak úderně znějí snadno sjízdné, nekomplikované riffy. Možná použiju zcestné přirovnání, ale pokud je dneska velebena přitažlivost folk-metalu, založeném na jednoduchých lidových popěvcích (samozřejmě, tento styl je na hony vzdálen tomu, co tvořila Tublatanka…), nejen stylizace do jánošíkovských krojů, ale i jiskřící (a na klávesnici se mi stále tlačí výraz „slovanská“) zpěvnost a přímočarost je zdroj, ze kterého Tublatanka vytěžila maximum. „Láska, drž ma nad hladinou“ posunula zase o kousek výš laťku pro tublatančí schopnost napsat citlivou a jímavou baladu. Co by u jiných mohlo vyznít podbízivě a trapně, v tom je Tublatanka zatraceně silná v kramflecích. A řekněte mi, kdo z nás si alespoň jednou v životě neprocítil osudové „…láska, som z teba stvorený, ty však pre mňa nie…“? V úvodní „Prišiel môj čas“ je Maťovo vokální zatahování tak neuvěřitelně provokativní, že (pominu ty, kteří z jakýchkoliv důvodů nikdy Tublatance na chuť nepřišli…) si vás musí jednoznačně získat na svojí stranu. Jak jsem naznačil výše, do nedotknutelné kategorie se zařadily i obě písně, zpívané Paľo Horváthem, živelná „Stojím, padám“ i rozvážnější a o to intenzivnější „Prometheus“. Dalo by se pokračovat až do poslední notičky, ale spokojím se s konstatováním, že u téhle desky znovu (a dvojnásobně) platí, že ať už vyberete kteroukoliv stopu, nenarazíte na jediné slabé místečko.
Jednodušeji už to udělat nedošlo. Bez velkých řečí, gest a póz obsadit trůn se povede jen vyvoleným. A tímhle albem se Tublatanka definitivně zařadila mezi elitu.
|
