Psal se rok 2001, když světlo světa spatřil první díl „metalové opery“ AVANTASIA. Asi málokdo čekal, že by se sólový projekt zpěváka, u nás v té době ještě ne tak zcela známých EDGUY, Tobiase Sammeta, mohl zapsat do historie melodického metalu tak zářivým písmem. I když označení sólový projekt není až tak na místě - je až neuvěřitelné, že se povedlo sezvat tolik zvučných jmen a přemluvit je, aby se stali součástí kouzelného světa AVANTASIE.
Druhý díl navázal na úspěch svého předchůdce, přibyli ještě další hosté, včetně legendárního hlasu HELLOWEEN Michaela Kiskeho a Sammet se coby skladatel vyšvihl o pár příček výš. Osudy všech hrdinů Avantasie se uzavřely a na veškeré otázky o možném pokračování Tobias jen odmítavě kroutil hlavou. Našlo se ale dost snílků, kteří se odmítali jen tak vzdát snu o další části. Když už se začínalo zdát, že tyto představy zůstanou navždy nevyplněny, přišla zpráva, jenž znovu strhla pohledy směrem ke všemu, co se kolem natáčení šustne. To s sebou pochopitelně přineslo i mnoho diskuzí o tom, zda se povede navázat na úspěch alb minulých. Toho si byl jistě vědom i sám autor. Vždyť sedm let je poměrně dlouhá doba, a když vezmeme v úvahu, jak se za tuto dobu změnila tvář EDGUY, dalo se o chystané podobě nové AVANTASIE jen spekulovat.
Malé rozluštění s sebou přineslo až zveřejnění názvu „Avantasia – The Scarecrow“. Zmizela ona magická slova „The Metal Opera“. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že se s největší pravděpodobností nebude jednat o koncepční album, což se pak také potvrdilo – avšak lze tu nalézt několik nitek, jenž se proplétají celou nahrávkou. Už zájem o singl „Lost In Space“, který předcházel vydání „The Scarecrow“, byl enormní a trhal prodejní rekordy a byť obsahoval jen několik ukázek z plnohodnotného alba, dalo se již zhruba vyčíst, co nás nakonec bude čekat. Vybroušený zvuk, nový Sammetův pěvecký výraz a větší přímočarost.
Jak tedy vše nakonec dopadlo? Ti, jenž i přes to všechno stále čekali na „metal opera part III“ budou asi zklamáni a my ostatní se můžeme těšit z další dávky chytlavých melodií a refrénů, tentokráte i více osobnějších textů a opět pořádný zástup hostů, z nichž dva vysoce ční nad těmi ostatními. Alice Cooper tu předvedl jeden ze svých mistrovských kousků a právem se skladba „Toy Master“ řadí k tomu nejlepšímu, co se na „The Scarecrow“ objevilo a nemusel by se ani stydět zařadit ji mezi pódiové kousky při sólových vystoupeních. Škoda jen, že je to jediný song, na kterém se podílel. Zato hlas Jorna Landeho zazní hned několikrát. Poprvé se ukáže v „The Scarecrow“, v níž se podařilo skloubit keltské hudební motivy spolu se skvěle se doplňujícími hlasy Landeho a Sammeta, což je jeden z důvodů, proč tuhle věc řadím mezi to nejlepší, co kdy pod hlavičkou AVANTASIA vyšlo. Jorn pomohl utvořit skvělou atmosféru, která mi tak chyběla u poslední desky MASTERPLAN - mám dojem, že se jeho bývalá kapela z jeho odchodu bude hudebně ještě nějaký ten čas sbírat.
Ale teď už k samotnému albu. „Twisted Mind“ je sice poněkud netradiční otvírák, ale po několika posleších se zavrtá pěkně pod kůži. O „The Scarecrow“ tu řeč již byla a tak následuje „Shelter From The Rain“ – první klasická „dýňovina“ ze starých dobrých časů. Ke slovu se tu dostane i Michael Kiske, aby vše vynesl ještě výš a výš. Klipovka „Carry Me Over“ svůj účel splnila dokonale. Už po prvním poslechu alba jsem se přistihl, že si ji nemůžu přestat broukat a nechápavé pohledy lidí v tramvaji dávali tušit, že většina z nich nesdílí mé nadšení... Snad jediná skladba, která mi doteď až tak nesedla, je slaďák „What Kind Of Love“. Amanda Somerville se sice snaží seč jí síly stačí, ale nemůžu se zbavit pocitu, že zde chybí nějaký silnější okamžik nebo riff a výsledek vyznívá dost nevýrazně. „Another Angel Down“ a „Devil In The Belfry“ jsou další klasické odsýpačky a spolu s již jednou zmiňovanou „Toy Master“ tvoří zabijáckou kombinaci. Jsem opravdu zvědav, jak tyhle tři skladby budou znít živě, protože pokud se povede převést alespoň polovinu energie, kterou v sobě mají, podium by to nemuselo vydržet. O tom, že napsat opravdu dobrou baladu nedělá Tobiasovi žádný problém nás přesvědčil už mockrát, ale v „Cry Just a Little“ se opravdu překonal. Píseň je mnohem emotivnější než ty, které známe z alb EDGUY a na ní hned navazuje textově ne až tolik odlišná „I Don´t Believe In Your Love“, z níž bombastický hard rock 80. let jen čiší. Závěrečná „Lost In Space“ se objevila už na singlu, a i když mi nějaký čas trvalo zvyknout si na její vyměklejší sound, nakonec si bez ní „strašáka vran“ ani nedokážu představit. Pro hodnocení „The Scarecrow“ jsem si musel nechat celkem velký odstup a mnohokrát ho poslechnout. První dva díly jsou pro mě doteď určené spíše pro slavnostnější okamžiky, ale ať se nad dílem třetím zamýšlím jak chci, pořád mi z toho vychází skvělé a rozmanité rock / metalové album a myslím, že se nebudu bránit jakémukoli dalšímu pokračování AVANTASIE – ať už v tomto či starém duchu.
P.S. ortodoxní „metal operisté“ si musejí tak bodík a půl z hodnocení ještě ubrat.:o)
|
