Že by se snad konečně v Hradci Králové začalo něco dít pravidelně a systematicky? Před třemi nedělemi Arakain, nyní v El Diablu závěrečná zastávka turné „Faces Of Life“ kapel Salamandra a Eagleheart, na kterém oba spolky propagovaly svá poslední alba, Salamandra loňské famózní „Faces Of Chimera“ a Eagleheart čerstvé „Moment Of Life“. Společnost jim na poslední zastávce dělali Krleš. No, a netěšte se na takovouhle akci, když příjezd Eagleheart předběhne zpráva, že naživo jsou ještě působivější než na desce a ze Salamandry jsem (obzvlášť pak po posledním albu) téměř pravidelně u vytržení. Ta trocha bledé závisti, která se o mě pokoušela v porovnávání supportu při křtu „Moment Of Life“ v Brně, kde se místo Krleš představili Rimortis, byla jen bezvýznamnou a malichernou zmlsaností z mé strany. Jak se ukázalo, člověk míní, příroda (a nebo něco mezi nebem a zemí) může i sem tam měnit. Případně překvapovat.
První překvápko přišlo s informací o tom, v jakém pořadí se kapely představí. Cestovalská vášeň (či povinnost :-) ) zapříčinila, že jako první se na pódiu objevili Eagleheart. A za to, co předvedli, se dalo i velkoryse mávnout rukou nad téměř hodinovým zpožděním. Kluci s výjimkou skladby „In Despair“ a instrumentálky „Out Of The Time“ probrali pěkně postupně jednotlivé skladby z novinkového alba, které proložili tím podstatným ze tři roky starého mini CD „Black Sun“.
Co chválit dřív? Vezmu to úplně odzadu. Když vytáhnu všechna pozitiva, která mě na vystoupení Eagleheart chytla, vyjde mi z toho Helloween v osmdesátých letech. Nechápejte to, prosím, jako pokus o hudební srovnávání (i když co se týká kytarových honiček, to není zase až tak od věci), tady jde především o tu uvolněnou, spontánní, vysmátou náladu. O spojení chytlavé dravé muziky s výbornými hráčskými výkony. O působivý vizuální zážitek, kdy na maličkém pódiu čtyři vlasatci, namačkaní jak sardinky, stylově pohazují svými hřívami. O velice zábavnou, nenucenou show, taženou neposedným frontmanem Vojtou. Jeho roztomilá moravština při hecování publika ( „píseň, která se jmenuje „Don´t Turn Your Head“, je taková veselá, skákavá, snad ta by vás sem mohla přitáhnout, jinak nevim…“, „dáme si oplodňováček, zpomalíme a trošku odpočineme, jo?“, „zařvěte trochu víc, ať víme, že tu nespíte, tři dva jedna, včíl, to mi dá přemlúvání dycky…“), matení davu při záměně textu u „Time Has Come“ za kernovskou „Explozi“ či expresivní pózy přesně zapadající do pozitivní síly, která z Eagleheart stoupá. Nakolik se turné podepsalo na Vojtových hlasivkách těžko říct, sice v těch nejvyšších sférách už táhl svůj zpěv docela na (a někdy i za) krev, ovšem mělo to atmosféru.
Jak možno vydedukovat z Vojtových hlášek, rozpohybování zatuhlého obecenstva byl v Hradci (ale to platí obecně, nejen v případě Eagleheart) docela problém. No, podařilo se alespoň natolik, že odezva byla hodně slyšet. Podle hlášky Cartmana z pořádajících Metal Swamp bývají Eagleheart při viditelné podpoře ještě silnější. Doufám, že budu mít brzy příležitost to zažít, protože už takhle jsem měl z orlích srdcí oči navrch hlavy. Pokud jsem v recenzi naznačoval, že Eagleheart mají slušně našlápnuto a chce to jen dozrát, tak první část téhle věty klidně znovu podepíšu. U té druhé poloviny věty kajícně a (s velkým) potěšením přiznávám, že v procesu zrání jsou kluci o pořádný kus dál, než jsem si dokázal představit. A ač kluci avizovali Salamandru jako hlavní hvězdu večera, já měl více méně vybráno.
P.S. Vojto, ale věnováním poslední písničky „pro Pardubice“ ses dostal na strašně tenký led :-)!
Setlist: At The End Of Forever, Into The Sky, Falling, Don´t Turn Your Head, Buried Alive, Damned By Yourself, Tears Of Rain, Moment Of Life, Time Has Come, Life Goes Fast, Black Sun
Než jsme s klukama z Eagleheart našli místo, kam se posadit, tak abychom se slyšeli, a než jsme se probrali vším, co nám přišlo na jazyk, měla Salamandra tu podstatnou část vystoupení, a to nejen z hlediska odehraných skladeb, za sebou. Přišel jsem do sálu zrovna v momentě, kdy kapela začala na pódiu nahlas postrádat zpěváka Ivana, který se sice ještě na pódium vrátil, leč už jen v roli usilujícího víceméně statisty. Jen zprostředkovaně jsem se dobral toho, že Ivuša stihl odzpívat první tři věci a při čtvrté se zřejmě na jeho hlasovém aparátu něco zadrhlo… („jak jste už asi všichni pochopili, tak dneska jsem dozpíval, protože u té čtvrté písničky jsem to nějakým způsobem přehnal, nevím, co se stalo…“). Jsou momenty, kdy tělu neporučíš, a toto byl i přes Ivušovu pokračující opatrnou snahu zjevně jeden z nich. Přizpůsobené vokální linky, uřezané výšky, náhle pěvecky dominující Hanka. Přesto salamandří melodie zbavené agresivního vokálu fungují, až mě kacířsky napadlo, že by nebylo od věci si někdy Salamandru poslechnout v komorní unplugged úpravě :-). Ivan se prozápasil až do finále, ale zjevně nebylo v jeho moci podat stoprocentní výkon. Lidičci ocenili úsilí,s jakým Salamandra zápasila s osudem skandováním jména kapely a reakce byla nečekaná, a o to víc potěšující. Ve stylu legendárního spojení dýní a paprsků na pódiu (ejhle a znovu Helloween :-) ) se mikrofonu chopil Vojta Šimoník z Eagleheart a spolu se Salamandrou vystřihli judasovské „Breaking The Law“. Dokonalé finále turné „Faces Of Life“!
Setlist: ?, Nothing But Dust, Everlasting Fame, Blackest Wings, Atlantis, Conquest Of Paradise, Breaking The Law
Ač jsem původně na avízo o vystoupení Krleš ve společnosti Salamandry a Eagleheart koukal trochu skepticky, stala se pro mě tahle parta dalším pozitivním překvapením. Od únorového koncertu na křtu cédéčka Cruel se v řadách Krleš objevila nová posila, kytarista Zdeněk Salanda.
Nepředpokládám, že by jeho příchod nakopnul kapelu až tak zásadním způsobem, spíš se oproti mým předchozím setkáním s Krleš podařilo eliminovat tak zásadní okamžiky, jako rozpadající se složení skupiny nebo totální časový pres. Na rozdíl od únorového vystoupení v Kainu mi Krleš přišli podstatně životaschopnější a živočišnější. I přes to, že stejně jako tenkrát, i v Hradci podpora pro Krleš nebyla zrovna z nejsilnějších a vzhledem k pokročilé noční době (spíš než cokoliv jiného) postupně slábla. Je otázka, nakolik se na tom podepsali čtyři zápasníci, kteří sice jako jediní vytrvale pařili, ale zároveň to prokládali systematickým pogováním a vzájemným kočkováním, což při rozměrech sálu muselo těm nezapojeným (a stále zvětšujícím prostor pro střečkování) připadat jako skvělá zábava… Největší síla kapely je jednoznačně v dravosti, které má zpěvandule Lucka na rozdávání a v souvislosti s Lucií mě opakovaně přichází na mysl vzpomínka na Federicu „sestřičku“ Boni z italských White Skull. Škoda, že díky řídnoucímu davu postupně vyznívalo úsilí Krleš trochu do ztracena…
Setlist: Zkrat, Železo zlato a hnůj, novinka, Noc, Kletba, Kráv´n´Roll, novinka, Rytíři bez koní, To (Kruh se uzavírá)
Po celou dobu jsem lehce poněkud zápasil se zvukem, a to u všech kapel. Je pravda, že oproti mé poslední návštěvě El Diabla šla jeho čistota výrazně nahoru, nicméně půl dne po koncertě mi v palici stále hučí jak ve včelím úle. Kupodivu, tuhle nákazu chytám podobně intenzivně snad jen v tomhle svatostánku. A tak nevím, jestli už jsem vážně tak opotřebován a nebo je chyba někde jinde…
|
