Po skončení setu Eagleheart na závěrečném koncertu turné „Faces Of Life“ v hradeckém El Diablu jsme společně s basákem Jirkou „Wágnerem“ Fialou a kytaristou Martinem Kleknerem vyrazili do blízké pivnice, kde jsme probrali nejen turné, desku „Moment Of Life“, ale třeba i metody boje proti případné ponorkové nemoci. Tak jak to klukům šlape na pódiu, tak se vzájemně doplňovali i při povídání. A tak vám snad Martinovo vtipkování v kombinaci s Wágnerovou (jen lehce) vážnější snahou o poskytnutí informací dostatečně představí aktuální dění v Eagleheart.

Tohle byla poslední štace vašeho turné se Salamandrou, takže jak hodnotíte tohle turné? Předpokládám, že ve vaší historii se jednalo o první delší a souvislé turné.
Martin: No, určitě to bylo první souvislé turné. Pro nás to je obrovský zážitek a zkušenost, hlavně že jsme se sblížili se Salamandrou, to se nám na tom líbilo asi nejvíc.
Wágner: Předtím jsme se s nima neznali a když jsme hráli na ostravsku, tak jsme strávili den u Pavla Slívy na zahradě, grilovali jsme, tak to bylo perfektní. Co se týká samotného turné, tak některé koncerty byly perfektní, některé byly trochu slabší, bylo to hodně náročné, když jsme hráli víc dnů za sebou. Ale celkově si myslím, že jsme určitě spokojení.
Martin: Hlavně ty největší koncerty, Praha, Brno, Ostrava, to bylo úplně super, to byly jedny z nejlepších koncertů, co jsme si s Eagleheart kdy zahráli.

A jak hodnotíte Hradec?
Oba: Hradec, no jasně… (smích)
Tady už to bylo slabší…!?
Martin: Ale to ne, byl to jeden z lepších, rozhodně, tady ten klub není takovej velikej, mohlo tam být tak šedesát sedmdesát lidí, vypadalo to celkem plně, takže se hrálo dobře. Lidi reagovali, takže to byla paráda, asi tak.
Wágner: Mně se líbily prostory toho klubu, ale asi na to trochu doplatil zvuk. Na produkci to není úplně ideální.

Co se týká tohohle turné, tak docela závidím brňákům, kde jste se potkali kromě Salamandry i s Rimortis, společně dle mého názoru tvoříte momentálně to nejlepší, co se v téhle republice ve speedu a power metalu pohybuje, takže jak vypadalo tohle vystoupení?
Wágner: Děkujeme za pochvalu, no to byla určitě jedna z nejlepších akcí.
Martin: Taky jsme tam pokřtili cédečko, křtil ho Vašek Mrzena z Rimortis a to je šoumen jako sviňa.
Wágner: Hlavní bylo, že tam byla spousta lidí, skoro tři sta, takže to byla skvělá akce.

Vaše album „Moment Of Life“ je velice profesionálně provedená věc. Jaké jste na něj zaznamenali ohlasy?
Wágner: Co se týká recenzí, tak jsme byli překvapení, že jsou všechny kladné, už se tedy objevily i nějaké, nechci říct přímo záporné, ale dalo se počítat s tím, že i takové ohlasy budou, protože ta deska není úplně bezchybná.
Martin: Tenhle styl, co hrajeme, má hodně lidí rádo a budou ho mít rádi, ale je taky spousta lidí, kteří vyloženě nesnáší takovouhle muziku a ti na ní budou plivat vždycky, ať to bude jakékoliv.
Wágner: Co se týká provedení, tak i na to jsme slyšeli zatím samou chválu, z toho jsme nadšení.
Martin: Každopádně jsme spokojení a jsme rádi za ty kladné ohlasy.

Dneska jsem při pohledu na pódium vydatně vzpomínal na osmdesátá léta. V současné době vidět kapelu, která ve vzduchu poletují čtyři „mařeny“ a z pódia zní klasický speed tehdejší doby, je parádní zážitek. Vy jste tehdejší éru, vzhledem k vašemu věku, asi zažít nemohli. Co vás tedy na téhle muzice přitahuje a baví.
Wágner: No, já doufám, že to nepůsobí jenom jako kopie osmdesátých let, ale…
Tak jsem to nemyslel, mně to tuhle dobu připomíná hlavně vizuálně.
Wágner: Co se týká té vizuální stránky, tak je to docela srandovní, že jsme všichni „mařeny“, to se jen tak nevidí a co se týká hudby, tak vrchní skladatel je Mike, který skládá většinu hudby, je už od dětství ovlivněn touhle hudbou, takže s tím to asi souvisí.
Martin: Ten projev na pódiu vychází z toho, že vlastně všichni máme ty klasický vzory jako Metallica, Helloween…

Ještě se vrátím k El Diablu. Pódium mi tam přijde strašně malinké, vzhledem k tomu, co vy jste tam předváděli, jak jste se tam (a neberte to nějak ve zlém) k sobě celou dobu „tulili“, tak jsem měl pocit, že vy ani nemáte potřebu hrát na větších pódiích. Je takováhle show dělaná záměrně, nebo to vyplynulo právě z velikosti pódia?
Martin: My jsme vesměs zvyklí na menší pódia, takže nám to tak nějak i vyhovuje. Navíc když máme možnost nějak pobíhat, tak my dva nemáme vysílače a tak se vždycky zamotáme do káblů.
Wágner: Například v Plzni jsme se teď museli docela srandovně rozmotávat, ale já bych k tomu dodal, že ke štěstí stačí, když si můžeme všichni čtyři, co vepředu stojíme, stoupnout vedle sebe. Tady to nešlo, kluci mají mikrofony, stojí vepředu a já jsem se za nima nedostal a nemohl jsem si s nima pořádně zablbnout, to mi trošku vadí. Když by to pódium bylo aspoň o metr a půl větší, tak by to bylo lepší, ale co se týká toho společného blbnutí, tak si myslím, že je to sranda. Baví nás to a patří to k tomu hraní.

Eagleheart mají za sebou první cédečko, nicméně si myslím, že vaše jméno ještě není tak výrazně zapsané, takže si dovolím položit obligátní otázku, týkající se vaší historie a sestavy.
Martin: Ani jeden z nás není zakládající člen…
Wágner: …takže asi takhle, prvopočátky začaly někdy kolem roku 2000, to se sešli kytarista Mike s bývalým kytaristou Tomášem a hledali k sobě někoho dalšího. Takže přede mnou tam byl jiný baskytarista, protočil se tam bubeník, já jsem přišel v roce 2003, po mně chvilku bubeník Smrt a Martin k nám došel před rokem, vystřídal zakládajícího Tomáše.
Martin: A od té doby to začíná být zajímavější (smích).
Wágner: A ještě jsme zapomněli na Vojtu, který vystřídal původního zpěváka. Bylo asi půlroční období, kdy od nás Vojta odešel, ale pak se k nám vrátil. Doufám, že už se ta sestava nebude měnit.
Martin: Důvod Vojtova odchodu byl ten, že se nechtěl srovnat s tím, že v kapele nebude hrát na kytaru, protože on je srdcem kytarista, ale zpívá mu to perfektně, takže doufáme, že u toho zůstane.

Tak to byste mu někdy mohli tu kytaru půjčit, ne?
Wágner: Možná na to někdy dojde, už si začínají hrát s Mikem, myslím, že chvílemi levačku hraje Vojta. Možná někdy uděláme nějakou speciální akci, že si protočíme nástroje.

Tříkytarová záležitost by taky mohla být docela zajímavá…
Martin: Ale kam bysme to nacpali?
Wágner: To už bysme se na to pódium nevlezli… (smích)

Věkově vás odhaduju ještě na nějaké studium. Jak se vám daří tohle skloubit dohromady s muzikou, přece jen při aktuálním turné začíná zkouškové období…
Martin: No právě, mě to hlavně štve ne kvůli škole, ale spíš kvůli tomu turné, že se nemůžu připravovat a nehraju doma na kytaru, protože přes týden nestíhám, kvůli tomu, že jsme celý víkend pryč. Takže před koncertem mám docela strach, protože se necítím úplně ve formě. Jinak každopádně škola je až na druhém místě (smích).
Wágner: Já to mám ještě složitější o to, že pracuju a k tomu dálkově studuju výšku, takže s časem je to vážně na štíru. Fakt jsem si teď neměl kdy ani odpočinout, bylo to docela složitý a popravdě musím říct, že se těším na volný víkend, kdy si lehnu a nebudu dělat nic.

Jste tedy ve fázi, kdy řešíte dilema muzika – škola. Myslíte si, že je nějaká možnost se v budoucnu v týhle republice hudbou uživit.
Wágner: Bohužel, to asi ne. Show business v týhle republice je trošku o něčem jiným, a tak se snažíme směřovat k tomu, abychom dostali nahrávku někam ven. Uvidíme, jestli se to podaří. Moc tomu nevěřím, osobně si myslím, že to je neuskutečnitelný sen, abychom se v naší republice mohli naší hudbou uživit.
Martin: Bylo by příjemný, kdyby z toho někdy něco káplo, ale asi nikdo z nás to tak nebere, stačí, aby bylo na pivo po koncertě (smích).

Už se nějaká šance na to dostat se ven, rýsuje, nebo je to zatím ve fázi plánování?
Wágner: Nic konkrétního se nerýsuje. Vydavatelství, které nám vydalo „Moment Of Life“, brněnský Metal Swamp, rozesílalo nahrávky do nějakých zahraničních labelů, ale konkrétně zatím ne.
Martin: Teď jsme to řešili s německým manažerem jedné německé kapely, ale zatím to nedopadlo, tak uvidíme.
Wágner: Potkali jsme se, když jsme hráli ve Zlíně před House Of Lords, tak tam hrála i německá kapela Weena a jejich manažerovi jsme se líbili, ale to jde přes Mika, protože on je nejlíp jazykově vybavený, takže jednali spolu. Nevím přesně, ale myslím, že je to momentálně na mrtvém bodě.

Co se týká působení na vaší domovské, brněnské scéně, tak musím říct, že jsem v poslední době zavadil o docela dost zajímavých brněnských spolků. Existuje v Brně scéna, která by držela pohromadě, pomáháte si nějak s tamníma kapelama?
Wágner: Brno je taková vesnice, myslím, v tom pohledu, že jsou tam kluby, ve kterých se potkáváme s klukama z ostatních kapel, ale nefunguje tam to, že by se kapely snažili si nějak pomáhat nebo dělali společné akce. Je to všechno stylově dost odlišné. Co se týká power metalu, tak k nám těch kapel moc není, se kterýma bysme mohli dělat nějaké akce.
Martin: Je potřeba říct, že už je to všechno tak nějak navzájem propletené, třeba my dva zároveň hrajeme i v kapele Flowerwhile.
Wágner: Z tohohle pohledu je to vesnice, ale nevím, že by fungovala nějaká vzájemná spolupráce, těžko říct.

Kdybyste vy osobně měli doporučit z vašeho cédečka jednu dvě věci někomu, kdo vás nezná, které by to byly?
Martin: Hlavně by záleželo na tom, co by to bylo za člověka. Máme na desce skladby, které jsou takové ty klasické osmdesátky, ale zase lidi, kteří tomuhle moc neholdují, tak bych řekl „Falling“, „End Of Forever“, to jsou skladby, které máme asi radši, jsou trošku vyzrálejší. Nejvíc lidi mají rádi skladby, které jsme třeba měli i trochu strach dát na desku.
Wágner: No, „Don´t Turn Your Head“, toho jsme se třeba celkem báli, říkali jsme si, že to bude recese a nakonec je to jedna z nejoblíbenějších skladeb.

Přesně tak, k fandům téhle písničky se musím přihlásit taky, i když na koncertě mě trochu mrzelo, že jste tam nedali to famózní brumendo…
(smích)
Martin: To by byl docela problém…
A pravda je i to, že „Falling“ mě z toho jinak velice kompaktního celku trochu vybočuje.
Wágner: Myslím, si, že skladby „Falling“ a „Moment Of Life“ jsou si podobné, že jsou takové šlapavé, řízné a o to víc se mi líbí tím, že trochu vybočují.
Martin. Taky jsou tyhle skladby novější, je na nich vidět, kam se kapela posunula.
Wágner: No to je druhá věc, některé skladby jako třeba „Life Goes Fast“ a „Don´t Turn Your Head“ jsou čtyři nebo pět let starý, ty věci se dělaly, když jsem přišel v roce 2003 do kapely a takový „At The End Of Forever“ se dělal na poslední chvíli před nahráváním, takže časový rozsah mezi písničkami je celkem dost velký.

Čili lze předpokládat, že další vývoj Eagleheart se ponese v podobném duchu, jako jsou skladby „Falling“ a „Moment Of Life“? I když je asi trošku blbost mluvit o novém cédečku, když vaše „Moment Of Life“ je hodně čerstvá záležitost…
Wágner: Ona to není úplně tak blbost, protože my jsme dneska probírali v autě, kdy bysme to nahrávali (smích), což jsem tak úplně nepochopil, ale já si myslím, že se hlavně nebudeme chtít nějak svazovat tím, aby skladby byly v jednom a tom samém duchu. Prostě, když se nám to bude líbit a bude to šlapat, tak to tam dáme.
Martin: Recenzenti nás hodně srovnávají s jinýma kapelama, což se nám moc nelíbí a chceme se trochu vyhnout tomu, aby nám všichni říkali, jo, to je Stratovarius, jo to je Helloween, Gamma Ray…, tomu chceme trochu uhnout.

Tomu se stejně nevyhnete, vždycky bude tendence vás k někomu připodobňovat, já byl jeden z těch, kteří vás přirovnávali právě k Helloween.
Wágner: Kdybys nás slyšel tak před třema, čtyřma rokama, tak bys měl k tomu i pádný důvod, protože jsme od Helloween hráli dost skladeb, ale já jsem rád, že jsme se od toho odtrhli a teď hrajeme už jen vlastní věci. Ono je to přirozené, že to tam cítíš, protože většinu hudby napsal Mike a ten je Helloweenem odkojen.

Když jsme se dostali k vašemu vývoji, tak musíme zmínit i vaše miniCD „Black Sun“, které vyšlo před třemi lety. V čem vy spatřujete největší rozdíl mezi novým albem a Black Sun?
Wágner: Těch rozdílů by tam byla hromada, určitě co se týká zvuku, celkové vyzrálosti, i kompoziční. Celkově si myslím, že ty desky jsou úplně někde jinde. Jsme rádi, že jsme se takhle posunuli.
Martin: Hodně tam udělal zvuk, protože deska vznikala v profesionálnějších studiích, to udělalo hodně. A ještě bych chtěl dodat, že já jsem na „Black Sun“ nehrál, že jsem to viděl jen z pohledu fanouška…
Wágner: Ano, samozřejmě, to, že na desce teď hrál Martin, to udělalo největší rozdíl (smích).
Martin: Já jsem chtěl říct, že se podle mě hlavně proti „Black Sun“ posunul Vojta Šimoník jako zpěvák.

Souhlasím s tím, že posun mezi deskami je znát. Jen mi prozraďte, jestli to už je ve vás, nebo to je zásluha Džoro Enčeva?
Wágner: Já si myslím, že tohle je spíš úsilí nás všech a zvukařů, kteří nám pomáhali. Džoro, u kterého jsme nahrávali kytary a basu, tak je pravda, že do mnoha věcí nás správným směrem nakopal a vytvořil nám takovou motivační atmosféru, ale určitě v tom hodně udělal náš osobní vývoj.

Když jsem koukal na váš koncertní rozpis, tak mě docela zklamalo, že se neobjevíte na žádném větším festu. Čím to?
Wágner: Dá se říct, že nemáme manažera, který by se o to nějakým způsobem staral, když neberu Metal Swamp, který nám zařídil tohle turné, za což jsme vděční. Prostě nemáme člověka, který by se o nás staral jako o kapelu.
Martin: Metal Swamp se o nás stará, ale deska vyšla v době, kdy už většina fesťáků byla uzavřená.

Jako fanoušci se chystáte na nějaký festy?
Wágner: Někteří z nás se chystají na Masters, co se týká mě, tak já bych určitě chtěl zajet na nějaký nemetalový festival, protože poslouchám i jinou hudbu a chtěl bych si trošku od metalu odpočnout.
Martin: Já ne!!! (smích)
Wágner: Takže Martin asi pojede na metalový festivaly… (smích)

A co tedy ve volným čase rád proženeš ušima?
Wágner: Vyloženě záleží na náladě, poslechnu si Björk, Mobyho, vážnou hudbu a do toho si pustím třeba Behemoth nebo death metal…, nemám rád nějaké škatulkování, takže si poslechnu to, na co mám náladu a je mi jedno, jestli je to metal, elektronika. Co nesnáším, to je hip-hop, ale jinak si poslechnu cokoliv.
Martin: Já jsem víc úzce zaměřenej… to je divný slovní spojení (smích). Jsem spíš hlavně na metalový směry, jsem odkojený na Metallice, pak nějaký thrash, kapela Death. Strašně mám rád Dream Theater.
Wágner: Death, to je naše modla! (smích)

Říkáš, že muziku neškatulkujete. Jak tedy vnímáte akce typu Superstar nebo X-factor? Není vám trochu líto, že vy si to svoje musíte několik let vydřít a oni k tomu přijdou v podstatě jako slepej k houslím?
Wágner: Já bych to nenazval lítost, jako spíš nasranost. Je mi líto, že tady v té zemi není podpora pro takové kapely, jako je ta naše. Četl jsem a viděl jsem nějaké dokumenty, jak to vypadá třeba v Norsku nebo Finsku, kde jsou metalové kapely populární. U nás to bohužel není a já tyhle akce bojkotuju, mně to nic neříká. Přijde mi to docela smutný.
Martin: Já budu oponovat, pro mě je to hudební show, která s hudebním světem moc společnýho nemá. Je to trochu známější Do-re-mi, ono stejně potom o nikom z nich není slyšet, možná o jednom…
Wágner: To je pravda, je to televizní show, ale ani tam nepodporují žádné takové kapely, mezi kterými se pohybujeme my.
Martin: Jistě, protože taková masa lidí by se nikdy nedívala na metalové kapely.
Wágner: Když jsem viděl záběry z norských Grammy, nebo co to bylo, kde hráli Dimmu Borgir, osekaní hřebíkama a v publiku seděli lidi v kvádrech a žrali to, tak jsem si říkal, sakra, proč to takhle nemůže být u nás.

Na vašich stránkách mě zaujala, zejména pak u Jirky, uveřejněná životní filozofie. Jirko, lepší chvíli planout, než celý život čmoudit. Ve které jsi fázi?
Wágner: Nóóó, já si myslím, že donedávna jsem čmoudil, protože jsem měl takové těžší období, ale myslím si, že teď už se to obrací k tomu vzplanutí a doufám, že to bude takhle pokračovat.
Martine, tvoje kdo sám sobě jámu kopá, jiný do ní padá, to už je tvoje životní zkušenost?
Martin: No, v podstatě to tak je, kdo si chtěl nahrabat, tak mu to pak nakonec někdo vyžere (smích). Ale je to spíš jen prdel.

Máte za sebou jeden a půl alba, turné, sbíráte zkušenosti, co byste označili za největší překvapení, které vás v souvislosti s hudbou potkalo?
Wágner: Mně teď problesklo hlavou, není to vůbec aktuální, ale dnes jsme se bavili o Metallice, o „Some Kind Of Monsters“, oni tam mají svého psychologa a řešili s ním nějaké věci a pak řešili jestli to zveřejní nebo ne, tak jsme se bavili v souvislosti s náma, kdybychom spolu jeli nějakou dlouhou šňůru, že bysme se museli po týdnu pozabíjet a nebo si najmout psychologa.
No, na pódiu vypadáte jako hodně veselá parta, takže v autě je to hustší?
Oba: Ne, vůbec ne!
Wágner: Samozřejmě občas se stane, že někdo vypění nebo nastane nějaký konflikt, ale určitě nepatříme k těm kapelám, že bysme dojeli na koncert, tam spolu zahráli a pak si zase šli každej svojí cestou.
Martin: Ne, jsme kámoši…

Takže se v Brně sejdete častěji v hospodě než ve zkušebně?
Martin: Určitě, to je možná pravda (smích). Já bych ještě chtěl říct k takové té naší zábavě, že teď na turné kluci z Metal Swampu počkali až usnem a mačkali nám oči ve spánku a zkoušeli, kdo je má nejtvrdší (smích).

A kdo vyhrál?
Wágner: No, vyhrál jsem to já, prý mám nejtvrdší oči a nejměkčí má Vojta. Chtěli jsme jim to oplatit, ale neměli jsme příležitost, protože když jsme přijeli na ubytovnu, tak my jsme usnuli hned a oni do půl sedmé vydrželi a bavili se tím, že nás fotili pod peřinou. No comment! Fotky asi nikdy nezveřejníme…

A na závěr jedna sportovně aktuální otázka. Za námi běží v televizi hokej, jak jste na tom se sportem a jaký je váš tip na umístění našich hokejistů na mistrovství světa?
Wágner: Když je čas, tak si zasportuju rád, fotbálek na menším hřišti, v zimě snowboard, zaplavu si, ale toho času moc není.
Martin: Já taky mám rád něco lehčího, fotbálek, ale dneska už to je tak, že si dvě hodiny zahrajem fotbálek a pak tři dny nemůžeme chodit… (smích), tak chodíme jen tak jednou do roka.
Wágner: Včera jsme hráli koncert, zrovna když se hrál hokej (pozn. s Dánskem), takže jen doufám, že jsme vyhráli. Já jsem hokej vždycky rád sledoval, ale teď ani nevím, jak vypadá nároďák, prostě nestíhám vůbec nic. Navíc musím říct, že teď jsme se s Vojtou stěhovali, budeme bydlet spolu…
Martin: … za chvíli jeden z nich odejde z kapely… (smích)
Wágner: a tam nemáme ani televizi, takže vůbec nevím, jestli to budeme sledovat. Martin: Já jsem na to podobně…

Tak kluci, já jsem svoje otázky vyčerpal, tak ještě zmiňte, jaké chystáte nejbližší akce.
Martin: Vesměs každý týden teď máme jednu akci.
Wágner: Všechno se lidi dozvědí na našich stránkách www.eagleheart.eu, na bandzone i na myspace, takže určitě budou všichni vědět, kde hrajeme.
Martin: 22.5. budeme v Brně!

Děkuju.
Oba: My taky!

www.eagleheart.eu