Svébytná nálož pro silné povahy je tahle novinka od velkomeziříčských Nonsense. S jejich tvrzením, kterým vás přivítají na svých webových stránkách a které naznačuje, že nejspíš nepůjde o bezbřehou lásku na první poslech: „…snažíme se odbourat předsudky, spojit a stmelit zdánlivě neslučitelné hudební styly do přijatelné podoby... “ bych zase až tak úplně nesouhlasil. Kromě hudebních stylů totiž Nonsense spojují i další formy (nejen) umělecké činnosti. Takže si můžete připadat třeba jako u zhudebněné recitace osobité poezie, nebo třeba jako na psychoterapeutické seanci. V jistém úhlu pohledu lze u Nonsense spatřit i auru geniality. Vydání alba „Genius Loci“ ve formě dvojcd, obsahujícím identické skladby, nazpívané na jednom kousku česky a na druhém v angličtině, svědčí o pořádném kusu fištrónu.
A je až s podivem, jak výrazně dokáže tahle „maličkost“ ovlivnit vyznění jednotlivých polovin. U té české vás dřív nebo později vcucne textová stránka natolik, že její hudební přítelkyně se může částečně skrýt do ústraní. A v anglické verzi, přesně naopak, máte víc prostoru k ochutnávání nonsensího crossoveru. K ničemu jinému nemám odvahu přirovnávat styl hudby Nonsense. Těžkotonážní tempo s potencionálně skákavou náladou, ve kterém vás kapela bude donekonečna týrat napínáním, kdy že už dojde na úlevně uřvané „hop, hop, hop“. Jenže Nonsense coby terapeuti evidentně nemají důvod poskytovat nám žádnou úlevu…
Po rozporcování celé nahrávky můžu říct, že nejsilnější pasáží celého kompletu je první polovina česky zpívané části. Tady je spojení veršů a hudby nejsilnější, tady se najdou nejzajímavější hudební nápady a melodie, tahle část nabízí reprezentativní (alespoň v rámci desky, dosavadní tvorbu Nonsense neznám) ksicht se vším všudy. Anglické části (pro domorodce) chybí bezprostřední patina českých textů, druhá polovina desky postupně ztrácí šťávu. A kupodivu, když dojde na závěrečnou „Telefonní budku“, vezmou za své i představy o úlevnosti sjízdně skákavé melodie a najednou zjistíte, že temně řezavá melancholie kapele náramně sluší. Nejen duálně lingvistická verze ale i kupa bonusů v podobě remixů, fotek i klipu na největší tahák desky, písničku „Řeka“, deklarují, že si velkomeziříčští patrioti (soudě dle bookletu, přiložených fotek i prostředí a historicky podložené zápletky klipu) svých fanoušků považují.
Jakékoliv přirovnávání k čemukoliv je příliš definitivní a Nonsense vás hned v dalším kousku můžou přesvědčit, že i naprosto scestné. Jediné pravidlo, které kapela uznává a které se jí daří dodržet, se týká vzájemné (zdánlivě nemožné) soudržnosti písní. Objevit kouzlo desky „Genius Loci“ není zrovna idylka. A nebudu vás přesvědčovat o tom, že se mi to povedlo. Ale na rozdíl od jiných kousků, kdy jsem se nechal (plný předsudků a dogmat) odradit od dalšího hledání, u Nonsense nemám chuť to tak snadno vzdát. Možná, nechám-li se vést „Řekou“(„ …žádné kruhy, cesta přímá…“) byla by tu šance přijít na chuť specifické atmosféře genia loci.
|
