Historicky asi nejméně doceněné je tohle třetí album Stratovarius. Co mu vlastně chybí proti těm nejúspěšnějším? Že by někdo z hvězdné sestavy? Timo Kotipelto? Tak nějak napůl určitě. „Dreamspace“ je posledním albem, na kterém se mikrofonu drží Timo Tolkki. A nutno uznat, že většině desky jeho projev sluší. Dokonce si troufnu tvrdit, že některé písně právě díky Tolkkiho barvě hlasu zní moc zajímavě. Na druhé straně, jeho jekot ve výškách je až nepříjemný. Jens Johansson? Hm, Stratovarius využívají klávesy stále víc, ale vzhledem k tomu, že na „Dreamspace“ velice umně kombinují speedové sypačky s progresivními postupy, neřekl bych, že by neúčast klávesového mága Jense hrála nějakou důležitou roli. Dokonce i Tuomo Lassila u bicích mi na tomhle albu připadá jako muž na svém místě, i když nebyl jediný, kdo si na desce zabubnoval. Vzhledem ke zdravotním problémům Tuoma se v pěti skladbách představil Sami Kuoppamäki. V průběhu natáčení desky se začal v sestavě Stratovarius zabydlovat i basák Jari Kainulainen, takže tady žádný zásadní problém nebude.
Že by tedy byl v samotné hudbě? Ani tady bych nebyl takový skeptik. Ač bude Stratovarius občas vytýkáno zahledění se do keeperovské éry Helloween (to ale bývá předhazováno kdekomu, kdo škrtne o speedmetal…), tak vysoké zastoupení progresivních prvků (i tady bývá vyčítána Tolkkimu určitá zahleděnost, tentokrát do Queensryche) a netradičních nápadů by mohlo tyhle připomínky víc než zmírnit. A tak snad asi většímu kreditu desky by přece jen pomohla větší autocenzura. „Dreamspace“ je nejdelším řadovým albem v historii kapely a Stratos mohli klidně dvě tři skladby z playlistu vyškrtnout, aniž by tím její úrovni nějak ublížili, spíš naopak. Vylepšení se dočkal i zvuk, takže celkově lze říci, že Stratovarius udělali další velký krok kupředu.
Největší pecky? Vzhledem k variabilnosti desky je těžké vybrat. Fanoušci tradičního speedmetalu si spolehlivě užijí u úvodní „Chasing Shadows“, naprosto typické skladby Stratovarius, která jako otvírák byla vybrána znamenitě. Jasně ukáže, kde že je nejsilnější parketa skupiny a zároveň tak nějak zmírní šok ze složitějších záležitostí. Slušný poprask způsobily i chytlavky „Hold On To Your Dream“ a „We Are The Future“. Ze strany Stratovarius jasná sázka na jistotu, fandové klasického speedu oblizovali všech deset a ochránci autorských práv vzývali svatého Keepera, že se našel další chytrák, který bezostyšně saje z jeho odkazu. Naprostý protipól pak lze nalézt u vláčně výhružného apelu „4th Reich“, kde temná atmosféra dokonale souzní s textem skladby a je to právě jedna z těch věcí, kterým ohromně svědčí Tolkkiho zpěv. Timo se pohybuje na velice tenké hranici, kdy ještě dráždí bez toho, aby zněl nepříjemně. V podobně experimentální náladě se pohybuje pomalá „Thin Ice“, která posunuje hranice stylového záběru Stratovarius zase o kousek dál. Ale tady jsou vokály (bohužel) už za hranicí snesitelnosti. Osobně doporučuji za a) utajený hit „Abyss“, dramaticky vystavěnou záležitost s lehkým stadiónovým refrénem a chytlavými riffy, která trochu doplácí na své umístění až v závěru desky. Za b) titulní „Dreamspace“, ve které se nenásilně spojují obě v podstatě rozdílné tváře alba. Změny tempa, nálad i výrazu, výrazné klávesy i hororovou atmosférou nabitá pasáž. Jen Tolkkiho výšky zde znovu patří k těm hůř poslouchatelným. Závěr desky mi bohužel přijde poněkud jalový. Razantní „Shattered“ i sladká fanfárovka „Wings Of Tomorrow“ jsou právě ty skladby, které kdyby se objevily na B-straně singlu, určitě by svůj účel splnily.
Hrozivé riffy, perfektní chytlavé melodické vokály, vysoký jekot (v tomto případě je co vylepšovat), nezbytná kytarová sóla. Stratovarius vyprofilovali směřování kapely do příštích let. Definitivně dospěli, uzavřeli první kapitolu svého působení na metalové scéně a otevřeli si dveře do velkého světa. Do světa, kde se z obyčejné metalové kapitoly stane legenda. Drží se svého, nechytají trendy (i když si sem tam nějaký nápad vypůjčí a zpracují ho po svém) a spáchali našlapané power metalové album, které drží pohromadě i přes to, že v podstatě metodou kompromisu bez kompromisu koketuje stejně lehce s melancholií, hrubými výhružkami i rozjuchanou náladou dýňovského strážce. Pro mě osobně jedno z nejdůležitějších alb Stratovarius a vyššímu hodnocení brání prakticky jen rozplizlý závěr desky, přiškrcený Tolkki ve výškách a vědomí, že právě tyhle nedostatky Stratovarius eliminují v dalších kolech.
|
